Článek
Rwanda se v minulém týdnu připojila ke Gambii, Seychelám a Beninu a umožnila občanům všech afrických států bezvízový vstup na své území. Do konce roku se k tomuto kroku hodlá přidat i Keňa. Toto rozhodnutí je spojováno se snahou pozvednout pohyb Afričanů po svém kontinentu, primárně spojeným s nárůstem turismu, který je ve Rwandě (ale i právě Keni) důležitým ekonomickým odvětvím. Můžeme si na něm však ukázat kroky směrem k naplnění motta „africké řešení afrických problémů“. Ale i jeho úskalí. Ty totiž definují politiku rwandského prezidenta Paula Kagameho obecně.
Paul Kagame velkou část života před ziskem moci ve Rwandě žil nuceně v zahraničí. Konkrétně v Ugandě byl spojencem Yoweri Museveniho, kterému v osmdesátých letech pomohl k moci, u které se tento politik drží dodnes. Na začátku devadesátých let se stal jedním z předáků Rwandské vlastenecké fronty. Ta nejprve vedla boje s tehdejší rwandskou vládou, aby následně převzala moc v návaznosti na genocidu Tutsijů z roku 1994. Kagame vyhnal jednotky Interhamwe a další hutujské milice a drží v zemi pevně moc ve svých otěžích. A právě Kagame je jedním z předních afrických lídrů, který se snaží naplňovat často jen na oko předstíranou snahu o posilování autonomní role afrických politických aktérů.
Taková snaha je velmi viditelná z nejrůznějších prohlášení Africké unie. Ta sice symbolizuje snahu o africká řešení a symbolicky zaštiťuje panafrickou myšlenku, ale je v podstatě paralyzovanou institucí. Nejenže má problémy s akceschopností, ale také nedokáže generovat zásadní část svého rozpočtu. Je tak závislá na externí podpoře, což dále ovlivňuje její rozhodování, ale do jisté míry i napodobuje chování mnoha afrických vlád. Pro ty je totiž jednodušší spoléhat se na zahraniční podporu než budovat vlastní kapacity. Jak takový proces může vypadat, však vidíme právě na příkladu Kagameho Rwandy.
Už jeho nástup k moci byl příkladem afrického řešení pro africký problém. Mezinárodní společenství v roce 1994 nikterak nezasáhlo proti genocidě, kterou páchali radikální Hutuové vůči zbytku rwandské populace. Byly to až jednotky Rwandské vlastenecké fronty, kteří zabíjení ukončili a násilí ze země i za cenu značných obětí vytlačili. Tím však rwandský konflikt neskončil, jen byl přesunut do sousedního Zairu, dnes Demokratické republiky Kongo.
Od konce rwandské genocidy proběhly v sousedním „velkém“ Kongu dvě rozsáhlé války. Do těch se zapojilo značné množství afrických států, velmi prominentně právě Rwanda. Nová vláda tímto řešila vnímanou hrozbu ze strany Hutuů, kteří unikli do jeho východní části. Těmito dvěma konflikty však vměšování Kigali do situace ve východním Kongu neskončilo. Kagameho vláda bývá pravidelně nařčena z podpory povstaleckých skupin v oblasti, primárně M23, díky kterým destabilizuje místní situaci a dodnes vede boj s nástupci bývalých hutujských milicí. Je potřeba zmínit, že toto propojení je ze strany Rwandy ne zcela přesvědčivě odmítáno.
Další oblast, ve které vede Kagameho vláda samostatnou politiku je vnitřní správa státu. Kagame naprosto rezignoval na rozvoj demokratické společnosti a toleranci funkční opozice. Naopak stát spravuje stejně jako jsme viděli za vlády Etiopské lidové revoluční demokratické fronty od pádu režimu Derg do roku 2019 v Etiopii – formou rozvojové autokracie. Cílem je imitovat úspěch asijských tygrů, kteří také nejprve cílili na ekonomický rozvoj a až s ním přišla do států jako Jižní Korea, či entit jako Tchaj-wan demokracie. Tento fakt byl například v českém prostředí velmi kritizován v kontextu nedávné návštěva ministra Víta Rakušana v zemi.
Nepřistoupení na liberálně-demokratický model a porušování lidských práv, však neznamená, že by se stát vnitřně nerozvíjel. Rwanda dokázala masivně investovat do vybudování nové infrastruktury, ale třeba i potlačování korupce. Navíc toto ani neznamená nutný odpor ke spolupráci se západem. Kagame je však i v této oblasti značně pragmatický. V roce 2019 například podepsal dohodu o vybudování jaderné elektrárny s ruským Rosatomem. K naplnění tohoto kontraktu však stejně jako jinde v Africe nedošlo. Letos tak došlo k podpisu nové dohody ohledně vybudování experimentálního reaktoru od kanadsko-německé společnosti Dual Fluid.
Kagame se pak také dokáže napřímo vyjádřit ohledně problémů s čínskými investicemi na kontinentu. V době vypuknutí skandálu s čínskou špionáží nově vybudovaného sídla Africké unie se jako předseda této organizace (které pravidelně rotuje) nechal slyšet, že klíčovým problémem je, že organizace není schopná takovou stavbu vybudovat sama. Znovu tedy vidíme důraz na samostatnost afrických politických aktérů v mezinárodní politice a ekonomice. To však nutně neznamená, že by Kigali naprosto odmítalo čínské investice, pokud tyto splní požadavky rwandské vlády.
Africká řešení pro africké problémy je slogan často využívaný jako zástěrka pro získání více peněz pro neživotaschopné projekty Africké unie. Na kontinentu však nalezneme aktéry, kteří tento přístup uplatňují v praxi. To, že není bezproblémový, můžeme vidět právě na situaci ve Rwandě. Stát sice dokázal projít érou masivního rozvoje, ale za cenu vybudování silně autoritářského režimu. Dokázal se stát jedním z bezpečnostních aktérů schopných intervenovat v afrických konfliktech, působících například efektivně v severním Mosambiku, ale zároveň destabilizoval situaci na území svého východního souseda. Dokáže efektivně spolupracovat se západními státy a společnostmi, ale nepohrdne spoluprací s Čínou, Indií, nebo Ruskem, v oblastech, kde to vnímá jako vhodné. Jak je na tomto případě vidět, sebevědomější Afrika tak nutně neznamená prozápadní, ani protizápadní Afrika.
