Článek
Na africkém kontinentě nalezneme primárně kvůli dědictví koloniální správy a zakotvení respektu k postkoloniálním hranicím mnohé politicko-geografické bizarnosti. Již dříve jsem zde psal o území Bir Tawil, jediném rozsáhlejším kusu země mimo Antarktidu, který si nenárokuje žádný stát. Dnešní text se bude věnovat Capriviho pásu, území na severu Namibie, které vytváří podivný výběžek, končící nejkratší mezinárodní hranicí na světě. Díky němu najdeme na hranicích Botswany, Namibie, Zambie a Zimbabwe jediné místo na světě, kde se stýkají hranice hned čtyř států najednou. A kvůli němu spolu také přímo nesousedí Angola a Botswana.
Namibie
Území dnešní Namibie bylo ovlivněno rozsáhlejším pronikáním evropských osadníků relativně pozdě, až od 19. století. Primárně tomu tak bylo z důvodu nehostinného klimatu, které v zemi panuje. I díky tomu se zde jako dominantní koloniální mocnost před první světovou válkou uchytilo Německo. Dnešní Namibie tak byla v roce 1884 prohlášena Německou jihozápadní Afrikou. Prakticky však docházelo k problémům s komunikací tohoto teritoria s oblastí Německé východní Afriky, dnešní Tanzanie, a obecně oblastí Indického oceánu. Byl tak připraven plán propojit jihozápadní území s řekou Zambezi, což mělo umožnit přepravovat osoby a zboží po této řece do Indického oceánu a následně severně do východoafrické německé kolonie.
V rámci této snahy byl Capriviho pruh, pojmenovaný po německém kancléři Leo von Caprivim, připojen v rámci širší dohody, která se primárně věnovala souostroví Helgoland (připojen k Německu) a ostrovu Zanzibar (uznání britského nároku na dominantní postavení na něm), k německé kolonii. Přesto však k propojení dnešní Namibie a Indického oceánu skrze Zambezi nemohlo dojít, jelikož v cestě mezi nově získaným územím a oceánem leží Viktoriiny vodopády, které nejsou splavné. Zatímco o jejich existenci Britové věděli díky misím Davida Livingstona, Němci si této překážky nebyli vědomi. Snahy o další výměnu Capriviho pruhu zpět Britům za pro Němce užitečnějí území byly později odmítnuty ze strany Spojeného království. Hranice se pak neupravily ani po převzetí koloniální správy britskou a později apartheidní Jižní Afrikou a teritorium zůstalo pod jurisdikcí Namibie dodnes. Za apartheidní správy byly na území Capriviho pásu vytvořeny dva bantustány – oblasti fakticky vytvořené jako samosprávné entity, či přesněji „rezervace“ pro černošské obyvatelstvo.
Kvůli své geografii se oblast stala teritoriem, na které se občas přelévaly konflikty z regionu a následně zde došlo k vytvoření secesionistického hnutí, které vedlo i krátkodobé povstání v roce 1999. To upozorňovalo na nelogičnost a údajnou ilegalitu propojení území s Namibií, historicky má místní obyvatelstvo vazby spíše do sousedních států. V té době také došlo k definitivnímu dořešení hraničních sporů s Botswanou.
Capriviho pruh je však také nejvlhčím územím současné Namibie, což znamená, že jde o populární turistickou oblast, bohatou na faunu a floru. U zambijského města Kazungula se pak stýkají čtyři zmíněné hranice, což představuje unikátní politicko-geografický fenomén, který je interpretován buď jako čtyřmezí, nebo jako dvě trojmezí stojící v podstatě vedle sebe.
Capriviho pruh je však také důkazem problematického dědictví kolonialismu na kontinentu. Jasně totiž dokládá, že koloniální velmoci africký kontinent dělily ve spěchu, bez dostatečných informací a s nedostatečnou vůli skutečně do nových území investovat. Pokud by se Německo skutečně věnovalo sběru dat z kontinentu a cílilo by na vytvoření životaschopných jednotek, nemohlo by přehlédnout, že se na toku Zambezi nachází tak obrovský útvar, jakým jsou Viktoriiny vodopády. Neznalost geografie vnitrozemí jižní Afriky tak vedla k debaklu německé imperiální politiky v regionu. Pokud Německo spoléhalo na dobrou vůli Spojeného království se o své znalosti podělit, bylo toto rozhodnutí taktéž značně naivní. Toto spěšné a neinformované dělení pak ovlivňuje celý kontinent dodnes, a to nejen v případě Namibie.
