Článek
V informačním prostoru se začaly objevovat zprávy ohledně posilování přítomnosti ruského personálu v západoafrickém Togu. Ruští poradci dle dostupných informací tožské vládě asistují při výstavbě vojenské základny na severu země. Ta má pomoci zamezit přelivu násilí z oblasti západního Sahelu dále na jih do populačně silných oblastí Guinejského zálivu. Toto riziko je v současnosti vnímáno mnoha státy Guinejského zálivu v souvislosti s útoky množícími se jak v Togu, tak i Beninu či Ghaně. To, že k přelivu dochází z velké části v důsledku ruského angažmá v Mali a Burkině Faso, je pouze opomíjeným paradoxem. Ten však v minulosti například vedl k roztržce mezi Pobřežím slonoviny a Mali.
Současná spolupráce není prvním kontaktem mezi vládou v Lomé a Moskvou. Již v roce 2022 Rusko dodalo do malé, téměř devítimilionové země bojové a transportní vrtulníky. Díky tomu se pro Togo stalo Rusko významnějším partnerem v oblasti vojenského obchodu. Z Toga se pak stal nejvýznamnější ruský partner mezi frankofonními státy Guinejského zálivu. Další prohloubení vztahů spočívající v přítomnosti ruských jednotek na území tohoto státu je tak jen dalším krokem v dlouhodobější ruské strategii.
Moskva v západoafrickém regionu zatím výrazně působí pouze ve vnitrozemských státech. Její paramilitární jednotky jsou dlouhodobě přítomny v Mali. Burkina Faso taktéž vyhostila zahraniční, primárně francouzské, síly a spoléhá na vojenskou spolupráci s Moskvou. V loňském roce se však stala nejzasaženější africkou zemí, co se počtu útoků radikálů týče. Na stejnou trajektorii postupně navazuje i Niger. Ruské aktivity v těchto zemích však trpí nedostatečným přístupem k moři, který znesnadňuje vývoz nerostných surovin z oblasti či dovoz vojenského materiálu do regionu Sahelu.
Togo na mapě
Posílení vazeb na Togo by mohlo tento problém vyřešit podobně, jako je tomu u „trojúhelníku“ mezi pozicemi Chalífy Haftara v Libyi, oblastmi pod kontrolou milic RSF v Súdánu a Středoafrickou republikou. Zajištění přístupu k pobřežní infrastruktuře v Guinejském zálivu by navíc dále ohrozilo bezpečnostní zájmy západu jak v regionu, tak i v Atlantském oceánu. V případě získání schopnosti působit z Toga by se Rusku otevřela další cesta ke konfrontaci západních sil v případě jakéhokoliv konfliktu. Na rozdíl od tureckých úžin, Baltského moře či takzvané mezery GIUK (Grónsko, Island, Spojené království) by šlo přístupu ruských vojenských plavidel do Atlantského oceánu v případě využití přístavů v západní Africe mnohem hůře zamezit. Podobně se Rusko snaží získat přístup do strategicky významného Rudého moře skrze Súdán či Eritreu.
Togo sice získává vojenskou pomoc i ze západu, z velké míry od Spojených států, ale pro místní režim by mohla užší spolupráce s Ruskem poskytovat další výhody. Rusko nabízí spřáteleným vládám balíček pro přežití režimu. Ten nabízí bez ohledu na formu vlády či její schopnost spravovat danou zemi. To je velmi lákavá forma pomoci pro neodpovědné, autoritářské režimy, mezi které se stále více řadí i Togo. Současný prezident Faure Gnassingbé nastoupil do úřadu v roce 2005. Ten zdědil po svém otci, a Togo je tak jedním z příkladů dědičných autokracií, které na kontinentu najdeme na více místech – například v Čadu, či do nedávného převratu v Gabonu. I když v zemi probíhají volby, je společností Freedom House hodnocena jako „částečně svobodná“ s mírně se zhoršujícím trendem. Togo se také řadí mezi země, které se povětšinou zdržují při hlasování ohledně ruské agrese vůči Ukrajině, čímž signalizuje určitou flexibilitu v rámci své zahraničně-politické orientace. Tožského prezidenta by ke spolupráci s Moskvou mohla také dotlačit vlna protifrancouzských a protizápadních sentimentů, kterou v regionu z velké míry vytváří právě ruské informační aktivity.
Togo je sice na první pohled méně významným státem, avšak jeho teritorium hraničící jak s nestabilním Sahelem, tak pobřežím Guinejského zálivu otvírá možnost jeho využití v rámci ruské strategie v Africe. Přeliv násilí ze severu by nutil Lomé k reakci a i přes zhoršení situace v Mali a Burkině Faso v návaznosti na posílení ruské přítomnosti by mohl sáhnout právě po bezpečnostních zárukách, které spřáteleným režimům nabízí Kreml. Ten by na oplátku, získal jak přístup k Atlantskému oceánu, tak dále oslabil západní přítomnost v regionu.
