Článek
V nedávné době se hned několikrát objevil v centru pozornosti africké politiky Čad. Ať už šlo o úmrtí prezidenta Idrisse Débyho či údajný plánovaný útok na jeho nástupce a syna v jedné osobě ze Středoafrické republiky, tento rozlehlý stát na pomezí Sahary a střední Afriky ukazuje svůj strategický význam.
Čad byl stejně jako většina států širšího regionu francouzskou kolonií, která získala svou nezávislost v roce 1960. Kromě standardních problémů se správou země v postkoloniálním uspořádání spojených s chybějící fyzickou a politickou infrastrukturou či historií budování státu čelil Čad jak demografickým a geografickým potížím, tak i externímu ohrožení.
První, strukturální problém je navázán na geografickou podobu státu. Týká se primárně rozsáhlých, řídce obydlených území Sahary, která jsou v podstatě nekontrolovatelná. Populace je pak primárně koncentrovaná na jihozápadě okolo jezera Čad a částečně i u hranic se Súdánem a u západních hranic s Nigerem. Jsou to právě řídce obydlené periferní oblasti, ze kterých často přichází bezpečnostní hrozby vůči režimu v hlavním městě N´Djamena.
Druhý problém je pak spojen jak s několika ozbrojenými konflikty s Libyjí na severu, které Čad vedl v sedmdesátých a osmdesátých letech a také se zástupným konfliktem se Súdánem. Bezpečnost státu je dále ohrožena z jihu v oblasti jezera Čad skupinami napojenými na Islámský stát, dříve seskupenými pod skupinou známou pod jménem Boko Haram. Její nejvýznamnější současná inkarnace se prezentuje pod jménem Islámský stát – provincie západní Afrika.
I díky těmto konfliktům však byla čadská vláda nucena vystavět relativně funkční ozbrojené síly, které ji před externími hrozbami chránily. Z chudého a silně autoritářského Čadu se tak postupem času stal jeden z nejvýznamnějších spojenců v rámci boje s nestátními aktéry v oblasti Sahary a Sahelu. N´Djamena si také vytvořila pozici aktéra s velmi silnými vazbami na Francii. Čadská vojska se v tomto kontextu stala významným přispěvatelem v rámci regionálního uskupení G5 Sahel, které cílilo na potlačení povstaleckých aktivit v Mali, Burkině Faso a Nigeru.
Vazby na Francii byly velmi úzce spojeny s osobností prezidenta Idrisse Débyho Itno a jeho zahraniční politikou. Déby se stal prezidentem v rámci vojenského puče v roce 1990 a zůstal ve své funkci až do roku 2021. Vystudovaný ve Francii, Déby udržoval silné vazby na Paříž, která si spolehlivého spojence, kterého v jeho režimu našla, velmi vážila. A to bez ohledu na velmi problematický stav dodržování lidských práv či demokracie. Déby však byl v roce 2021 těsně po svém opětovném „zvolení“ do prezidentské funkce zabit při návštěvě jednotek bojujících na severu země s povstalci z FACT.
O významu francouzsko-čadského spojenectví pak vypovídá fakt, že se pohřbu padlého diktátora účastnil i prezident Macron. Hned po úmrtí svého otce se navzdory ústavnímu pořádku chopil nejvyššího úřadu jeho syn Mahamat. Ten dokázal udržet v zemi stabilitu a pokračoval v profrancouzském zahraničně-politickém směřování země. Vzhledem k vývoji v regionu se však tato stabilizace stala trnem v oku Ruskem podporovaným silám.
Mapa Čadu
Pro pochopení snah Ruska, specificky Vágnerovců, o destabilizaci čadského režimu je třeba se podívat na mapu severovýchodní Afriky. Na sever od Čadu leží Libye zmítaná roky občanské války. Na východě Libye dominují jednotky pod vedení Chalífy Haftara, který byl shodou okolností zatčen právě ve válce s Čadem, aby následně uprchl do Spojených států, kde žil až do pádu Kaddáfího režimu. Na jih od čadských hranic nalezneme Středoafrickou republiku, v podstatě loutkovým režimem Jevgenije Prigožina. Na východ se poté rozprostírá Súdán a je to právě západní Súdán, konkrétně provincie Dárfúr, kterou v rámci současného vnitropolitického konfliktu kontrolují milice RSF taktéž napojené na Vágnerovu skupinu.
Ta pak vytvořila bezpečnostně-ekonomický model v rámci kterého jsou do Libye dováženy zbraně, kterými je vyzbrojována RSF. Ta za tuto pomoc platí koncesemi na těžbu hlavně zlata v západosúdánském regionu, které je převáženo do Středoafrické republiky, odkud je spolu s minerály těženými v této zemi vyváženo ven z regionu. To přináší Vágnerovcům zdroje jak na udržení tohoto mechanismu v chodu, ale i na pomoc s financováním ruské agrese vůči Ukrajině.
Co však překáží větší efektivitě tohoto modelu je právě Čad, geograficky se rozprostírající uprostřed tří rohů tohoto bezpečnostně-ekonomického trojúhelníku. Čad je navíc spolu s Nigerem významným západním spojencem v rámci boje proti radikálně islamistickým skupinám v západním Sahelu. Čad poskytuje velké množství jednotek, které podporují evropské snahy o stabilizaci situace v regionu, což dále koliduje s ruskými zájmy v Sahelu. Na rozdíl od Mali či Burkiny Faso pak v Čadu stejně jako v Nigeru nedochází k významnému posilování proruských nálad, a to primárně u politických elit. Pro Francii a další evropské spojence je však složité spojit bezpečnostní zájmy a důraz na dodržování občanských svobod a demokratizaci režimů v Africe.
Případ Čadu tak poukazuje na složitá rozhodnutí, která přináší praxe mezinárodní politiky. Na jedné straně je pro Francii a Evropu obecně velmi potřebné udržet si spojence v regionu, a to obzvlášť s nárůstem aktivit Vágnerovců ve státech jako je Súdán, Mali, či Burkina Faso. Na druhé straně je spojenectví s vládnoucím rodem Déby Itno extrémně problematické. Čadská vláda je v podstatě personalizovanou vojenskou juntou, která nikterak nesměřuje ke zlepšení poměrů v oblasti demokratizace či dodržování lidských práv v zemi. Právě na ty však evropští partneři často kladou velký důraz. Navíc je to právě čadský režim, který svými intervencemi dále destabilizoval sousední Středoafrickou republiku, což otevřelo možnost pro vstup Ruska do tohoto chudého a rozvráceného státu. Praxe mezinárodní politiky však bohužel někdy nenabízí lepší, ale jen horší volby.
