Článek
Eritrea je případem vymykajícím se stereotypům o afrických státech. A to obzvlášť v oblasti Sahelu. Tam, kde většina států rozprostírajících se od Atlantského po Indické pobřeží řeší problémy se slabou schopností kontrolovat své území, Eritrea vybudovala silně centralizovaný, téměř totalitní státní aparát. Jak je možné, že tento stát, který byl do roku 1993 alespoň formálně součástí Etiopie, vybudoval takto silný státní, a hlavně bezpečnostní systém?
Počátky tohoto zdánlivého paradoxu můžeme vysledovat už do období formování moderní Eritree. Původně periferní oblast Habeše, Eritrea byla v devatenáctém století kolonizována Itálií, díky čemuž si začala vytvářet samostatnou identitu. Avšak i přes právní nárok na nezávislost bylo území dnešní Eritree v padesátých letech připojeno k Etiopii na bázi historických nároků, postavení Etiopie jako unikátního případu entity, která nebyla nikdy systematicky kolonizována, a kvůli nutnosti Addis Abeby zajistit si přístup k moři. Eritrei byla sice slíbena silná federalizace a autonomie, avšak tento slib nebyl císařem Haile Selassiem naplněn.
Eritrejská populace se rozhodla pozvednout proti Addis Abebě zbraně, a odbojové hnutí nakonec ovládla Eritrejská lidově osvobozenecká fronta (EPLF) pod vedením současného prezidenta Isaiase Afwerkiho. Vzhledem k povaze svého odboje a nutnosti získat kritickou masu vnitřní podpory vybudovala EPLF vnitřně etnicky, nábožensky, jazykově a genderově inkluzivní strukturu, která však byla silně nedůvěřivá k externím partnerům. A to včetně tigrajských milicí, které nakonec ve spolupráci s EPLF svrhly v roce 1991 režim Derg a tím umožnili Eritrei získat nezávislost.
Díky důrazu na vnitřní inkluzi a nezávislost se Eritrea v devadesátých letech stala určitou nadějí pro budoucnost afrických států. V kontextu rozpadu státní moci v Somálsku, Sierra Leone či Rwandě působil nový režim jako zjevení. Asmara cílila na zapojení vlastních občanů do rozvojových aktivit, snažila se spravovat celé své území a nespoléhala se pouze na přísun zahraniční rozvojové pomoci. Negativním aspektem přetvoření politické struktury EPLF ve stát však byla silná centralizace, a hlavně nedůvěra vůči okolí. Ta nejenže vedla Isaiase k neschopnosti vytvářet dlouhodobá spojenectví, ale také přivedla Eritreu v devadesátých letech do válečného konfliktu se všemi jejími sousedy včetně Jemenu ležícího na opačné straně průlivu Bab-al-Mandeb. Zatímco války se Súdánem či Džibutskem byly menšího rozsahu, konflikt s Etiopií, který vypukl v roce 1998, měl na další vývoj Eritrey zásadní dopad.
Prohra v konfliktu, který se primárně vedl o přesnou delimitaci hranic mezi oběma bývalými spojenci, přinesla Asmaře masivní potíže. Ekonomika v podstatě zkolabovala a v zemi se začaly objevovat i disentní názory vůči prezidentu Isaiasovi. Ten na problémy zareagoval dvěma způsoby. Zaprvé silně utužil svoji vládu a zlikvidoval jakýkoliv náznak opozice i od svých bývalých spojenců uvnitř vládnoucí strany. Zadruhé zavedl program ničím neohraničené povinné vojenské služby, kvůli čemuž se výrazná část mužské i ženské populace dostala do faktického stavu otroctví. Branci jsou využíváni pro ekonomické projekty a jsou často zneužíváni v podobě, která dle mnohých odpovídá definici moderního otroctví. Isaias také vytvořil efektivní tajnou policii, která nejenže umožňuje jeho vládě držet kontrolu uvnitř hranic Eritree, ale také v diaspoře, která zajišťuje Asmaře důležité finanční prostředky.
Z Eritree se tak stalo v podstatě obří vězení, ze kterého je velmi těžké uniknout. To bylo evidentní například po podpisu mírové smlouvy mezi Eritreou a Etiopií v roce 2018, které vedlo k dočasnému otevření hranic. Schopnost vycestovat byla velmi vítanou možností pro mnoho Eritrejců. Obyvatelé Eritrei také tvořili významnou část takzvané migrační krize z roku 2015-2016. Tedy alespoň ti, kteří získali prostředky pro uplacení vhodných osob uvnitř státu a pro zaplacení pašeráků, a navíc měli štěstí, že po cestě nebyli uneseni či zabiti. Isaiasova Eritrea je nadále velmi nevyzpytatelným, militarizovaným a silně uzavřeným státem. Prostě takovou Severní Koreou na pobřeží Rudého moře.
