Článek
Somálsko se minulý týden oficiálně stalo osmým členem Východoafrického společenství (East African Community, EAC). Připojilo se tím k do nedávné minulosti asi nejúspěšnějšímu ekonomickému integračnímu projektu na území Afriky. Tam kde jsou instituce jako Africká unie nebo ECOWAS neakceschopné a neefektivní, dokázalo EAC dosáhnout hmatatelných výsledků. Jeho rozšiřování z posledních let však poukazuje na limity regionálních projektů v rámci afrického kontinentu a netrpělivost některých politických elit.
EAC poprvé vzniklo na konci šedesátých let, avšak již po deseti letech došlo jeho rozpadu. Myšlenka vzniku mezinárodního společenství na africkém pobřeží Indického oceánu však nebyla zapomenuta. V roce 2000 tak byla organizace obnovena se sídlem v Aruše v Tanzanii. EAC v té době zahrnovalo Keňu, Tanzanii a Ugandu. Šlo o státy, které do jisté míry sdílely společnou koloniální minulost a propojení jejich ekonomik představovalo jasné benefity. Do konce desetiletí se ke třem původním členům přidala ještě Rwanda s Burundi.
Takto úzce vymezená skupina států (s výjimkou malého Burundi) bez výraznějších vnitropolitických problémů dokázala vytvořit organizaci, která byla dle hodnocení předního odborníka na regionalismus v Africe Daniela Bacha nejúspěšnějším ekonomickým projektem na kontinentu. EAC dokázalo schválit prosadit konkrétní kroky vedoucí k ekonomické integraci regionu jako je vytvoření celní unie (2005) a společného trhu (2010). Dále zde například probíhaly pokusy o sjednocení terciálního vzdělávání (univerzitní výuky) dle evropského „boloňského“ modelu. I přes všechny problémy s praktickým naplněním jednotlivých těchto bodů, šlo o pozitivní trend. EAC postupně směřovala k naplňování svých oficiálních cílů, které měly blok dovézt k zavedení společné měny a v budoucnu i synchronizaci alespoň některých politických stanovisek.
Prohlubování integrace však narazilo na své limity s dalším postupným rozšiřováním členství v bloku nejprve o Jižní Súdán (2016), jehož prezident Salva Kiir v současnosti EAC předsedá, následně o Demokratickou republiku Kongo (2022) a nyní i Somálsko. Co tyto tři státy spojuje je totiž vysoká míra nestability, přetrvávající násilí a neschopnost vlády kontrolovat většinu území svých států. Tyto tři státy se tak potýkají s naprosto odlišnými problémy a přinášejí do společenství nové výzvy a limitované ekonomické benefity. Není náhodou, že to jsou právě Jižní Súdán, DR Kongo a Burundi, které nejsou schopny dostát svým finančním závazkům vůči EAC. Rwanda a DR Kongo navíc vedou dlouhodobé spory ohledně situace ve východní části většího z obou států, kam Kigali dlouhodobě zasahuje.
Připojením Somálska do společného bloku se jen opakuje to, co již bylo kritizováno při dřívějších rozšířeních. EAC umožnilo vstup státu, který nesplňuje kritéria pro členství a má jen málo co ekonomicky nabídnout. Navíc bloku přidělá další vrásky na čele kvůli svým bezpečnostním problémům a neschopnosti ani zdaleka ovládat území celého státu. EAC tak evidentně přestalo cílit na prohloubení ekonomické spolupráce mezi svými členy, ale na rapidní růst velikosti společného trhu. Toto je také nově vnímáno jako hlavní přidaná hodnota rozšiřování.
Somálsko nemá v současné kondici bloku moc co nabídnout, ale také ani nic moc co ekonomicky získat. I při svém proslovu v rámci podepsání přístupové dohody somálský prezident Mohamud fakticky prohlásil, že největší přidanou hodnotu pro blok představuje přidání 3 000 km dlouhého strategicky významného pobřeží, nejdelšího v pevninské Africe. Ani to však vláda v Mogadišu z větší části neovládá. Prezident Mohamud je však dlouhodobým zastáncem vstupu Somálska do EAC, které silně podporoval i během svého prvního mandátu mezi lety 2012-17, které navazovalo na předchozí podání žádosti Somálska o vstup do zmíněného spolku.
EAC však ani přes tyto problémy nemíní s rozšiřováním skoncovat. Cílem je rychlé přibrání dalších členů z regionu Rohu Afriky. Další integrační snahy jsou tak nejspíše nezávratně zbrzděny. Ekonomické výhody v podobě vstupu nestabilních a ekonomicky slabých států do společného ekonomického prostoru jsou pak limitované. V případě Somálska je i nejisté, zdali místní vláda dokáže implementovat nutné změny zákonů v předepsané šestiměsíční lhůtě. Rozšiřování je tak vedeno politicky a ne ekonomicky. A i politická logika je značně problematická.
Jedním potenciálním významným pozitivem pro somálskou vládu však může být zajištění bezpečnostní podpory. EAC má k dispozici svoje regionální síly, které již byly nasazeny na východě Demokratické republiky Kongo. Ty mohou nahradit v současnosti na území Somálska působící síly Africké unie pod hlavičkou ATMIS. S jejich stažením se totiž počítá v relativně krátkém časovém horizontu a somálská vláda je na zahraniční vojenské přítomnosti silně závislá.
I to však má své jasné limity. Jak se totiž ukázalo na příkladu DR Kongo, efektivita těchto jednotek je problematická. Konžská vláda nařkla síly EAC z podpory rebelů z M23 a neprodloužila jim mandát. Jednotky se tak od začátku prosince ze země stahují. Místo toho Kinshasa usiluje o zajištění přítomnosti jednotek Jihoafrického rozvojového společenství (SADC), kterého je také členem. Výhoda Somálska spočívá v tom, že na jeho území již dlouhodobě armády některých členů EAC, konkrétně Ugandy, Keni a Burundi, působí v rámci ATMIS či bilaterálně a mohlo by tak jít pouze o formální prodloužení mandátu a zajištění nového zdroje financování stávajícím operacím. Jinak však rozšiřování EAC působí spíše kontraproduktivně a likviduje jeden z úspěšných ekonomických integračních projektů na africkém kontinentu.
