Článek
Etiopie se historicky potýká s problémem s centralizací moci. Habešské císařství bylo po staletí vnitřně velmi slabým útvarem neustále nuceným balancovat zájmy regionálních králů, kteří i díky specifickém klimatu a geografii Etiopie vytvořili silné politické útvary. O tom svědčí i to, že Addis Abeba jako stabilní hlavní město císařství bylo uměle založeno až v roce 1884, v rámci centralizačních snah císaře Menelika II. Císař byl do té doby mobilní. Regionální identity se však nepodařilo zásadně oslabit ani v rámci procesu amharizace (prosazování amhářštiny jako oficiálního jazyka císařství a etiopské ortodoxní církve jako společného náboženství) primárně za vlády Haile Selassieho, ani terorem prováděným radikální vládou Derg od poloviny sedmdesátých let dvacátého století.
Po roce 1991 se nově vládnoucí tigrajští předáci, kteří pocházeli z odbojného regionu na severu nacházejícího se u nově vytvořených mezinárodních hranic s Eritreou, pokusili tyto silné regionální identity naopak využít v rámci etnofederálního státního uspořádání. Avšak ani tato změna nepřinesla žádané úspěchy. Amhárské a oromské elity pocházející ze stejnojmenných centrálních oblastí Etiopie v návaznosti podpořily v roce 2018 nástup Abiy Ahmeda do premiérského křesla. Ten však zápasí se stejným problémem i nadále. Jeho centralizační snahy vedly nejprve k devastující válce v Tigraji, následně k nárůstu násilí v jeho domovské Oromii a minimálně od srpna loňského roku k rozsáhlým bojům v Amhársku. Minulý týden pak etiopský parlament v Amhársku prodloužil platnost výjimečného stavu, který zde byl vyhlášen na začátku srpna 2023.
Etiopské regiony
Amhárci přes původní podporu Abiyho vlády cítili, že jejich zájmy nejsou novou vládou brány v potaz. A to přesto, že během devastujících bojů v Tigraji mezi lety 2020 a 2022 amhárské milice Fano podporovaly vládní síly a zajistily odříznutí tigrajských povstalců od přístupu do Súdánu. To byl také jeden z hlavních důvodů vypuknutí masivního hladomoru v regionu, který byl jednou z příčin kapitulace rebelů. Právě napojení na Súdán bylo klíčové pro úspěch bojů tigrajských a eritrejských milic proti režimu Derg. Omezení přístupu k potravinám, ať už cíleně, či z důvodu sucha a nedostatečné úrody, vede k velkým ztrátám na životech i v Amhársku či Oromii. Abiy pak paradoxně na konci ledna získal ocenění Organizace pro výživu a zemědělství OSN za zlepšení udržitelného přístupu k potravinám v zemi. Toto je podobný paradox jako jeho ocenění Nobelovou cenou míru v předcházejících letech.
Amhárci začali být od podpisu mírové smlouvy se zástupci tigrajského regionu z konce roku 2022 viditelně nespokojení z Abiyho vládou. První vlna nespokojenosti byla vztažena k osudu okupovaných území, která by se měla vrátit pod nadvládu regionální vlády z Mekelle a ne zůstat pod amharskou nadvládou. Další nespokojenost narostla, když došlo ke sporu mezi etiopskou ortodoxní církví (dominovanou amhárci) a její oromskou částí. V neposlední řadě došlo k posílení milic Fano významným počtem amharských příslušníků armády, kteří měli být rozpuštěni v rámci restrukturalizace do jiných armádních jednotek, s čímž nesouhlasili.
Následné boje vedly k nezanedbatelným vojenským úspěchům milic Fano a následným masivním útokům drony, které cílily i na civilisty. Pozemní operace etiopské armády jsou často nevybíravé a etiopská vláda je nařčena z etnických čistek. Registrované zločiny proti lidskosti ještě nedosahují rozsahu z války v Tigraji, nicméně rozhodně nejsou zanedbatelné. Operace v Amhársku probíhá již od loňského roku, ale jak je patrné z nutnosti dále prodloužit výjimečný stav, situace ještě není ani zdaleka vyřešená.
Mimo rozsáhlý odpor vůči Abiyho vnitřním politikám má Etiopie i rozsáhlé ekonomické potíže. Vláda není schopná minimálně od loňského prosince splácet své zahraniční dluhy. V zahraniční politice pak řešení těchto ekonomických problémů vede k posilování regionálního napětí. Jedním řešením této situace, které Abiy zdědil po předchozí vládě je vybudování Velké přehrady etiopského znovuzrození. Ta má umožnit masivní elektrifikaci země, která je klíčová k dalšímu ekonomickému rozvoji. Je však také jablkem sváru mezi Addis Abebou a Káhirou. Egyptsko-etiopský spor se vede primárně o přístup k vodě z Nilu. Dále se Abiy snaží zajistit přístup k moři i mimo přístav v Džibuti, který je drahý a závislost na něm vytváří kritickou zranitelnost. Memorandum o porozumění se Somalilandem na sever od etiopských hranic, obsahující i slib mezinárodního uznání entity, však způsobilo další nárůst regionálního napětí – tentokrát primárně se Somálskem.
Abiy byl při svém nástupu k moci vnímán jako mladý, energický politik schopný reformovat zemi. Jeho první kroky jako propouštění politických vězňů, či podepsání mírové dohody s Eritreou slibovaly zlepšení situace v regionu. Avšak po téměř šesti letech vlády se potýká se stále stejnými problémy jako jeho předchůdci – etno-regionálními spory, problémy s modernizací ekonomiky a neschopností zajistit rovnější rozvoj celé společnosti. Situace v Amhársku se sice může uklidnit stejně jako k tomu došlo v Tigraji, avšak nakolik je toto udržitelné řešení ukáže až budoucnost.
