Článek
V několika příspěvcích se v uplynulých týdnech jsem se pokusil nastínit podobu ruského působení v Africe a její proměny v jednotlivých afrických regionech a státech. Na jednotlivých případech jsem pak ilustroval konkrétní nástroje a metody ruského vlivu, ale také důvody (ne)úspěchu ruské politiky na kontinentu. V posledním díle přehledu se zaměříme na velmi aktuální případ Burkiny Faso. I když v rámci bezpečnostních problémů je tento dvacetimilionový stát západní Sahelu v mnohém podobný Mali, přeci jenom si historicky neprošel takovou mírou nestability, a i zapojení Ruska má větší obtíže.
Burkina Faso, bývalá francouzská kolonie až do osmdesátých let známá jako Horní Volta, byla vždy velmi křehkým státem, který však netrpěl vysokou mírou povstalectví. Režimy se ve státě měnily převážně díky převratům a kromě krátkého období vlády Thomase Sankary šlo o standardní vojenské personalizované systémy vlády. Revoluční, taktéž vojenská, Sankarova vláda také přivedla v roce 1985 stát ke krátké válce právě se sousedním Mali. Sám byl však svržen v roce 1987 dalším převratem a k moci se na 27 let dostal Blaise Compaoré, bývalý Sankarův spojenec. Ten vedl sice značně kleptokratický a personalizovaný, ale dočasně stabilní režim, který byl ukončen v návaznosti na rozsáhlé protesty proti pokusu překročit ústavní počet termínů zvolení prezidentem v roce 2014. Právě po tomto roce se i v návaznosti na rapidní zhoršení bezpečnostní situace v sousedním Mali začaly projevovat hlavní problémy Compaorého vlády.
Prvním byla samotná mocenská struktura. Ta byla silně napojena na osobu prezidenta a bez jeho přítomnosti se v podstatě rozpadla vazba periferií Burkiny Faso na centrum v Ouagadougou. To pravděpodobně posílilo přeliv povstání z Mali dále na jih, jelikož se spekuluje, že část povstalců by pravděpodobně nechtěla ohrozit svojí pozici v rámci Compaorého sítě. Druhým problémem pak byl přístup k ozbrojeným složkám země. Po vzoru dalších autoritářských režimů se Compaoré obával možného převratu a cíleně oslaboval schopnost ozbrojených složek efektivně vést bojové operace až do bodu, kdy jednotlivé složky nepoužívaly stejné druhy munice, čímž se mělo zabránit jejich spolupráci. Externí ohrožení státu bylo nízké a vnitřní riziko pro Compaorého naopak značné. Navíc došlo k vytvoření prezidentské gardy Régiment de la sécurité présidentielle. Tato elitní jednotka měla za úkol právě ochranu centra moci a jednalo se o jedinou bojeschopnou sílu ve státě.
Prezidentská garda se sice v roce 2015 pokusila o převrat, který by vrátil Compaorého k moci, ale po neúspěchu došlo k inkorporaci jejích částí do armády a jednotka samotná byla rozpuštěna. Odstavení Compaorého od moci vedlo ke zvolení Rocha Kaborého novým prezidentem, ale také masivnímu zhoršení bezpečnostní situace. Kaboré sice usiloval o řešení strukturálních problémů země, ale nedokázal efektivně řídit boj s povstalci, což vedlo k masivní nespokojenosti, která v lednu 2022 vyústila v převrat a dosazení bývalého příslušníka prezidentské gardy Paul-Henriho Damiby. Avšak ani tato změna bezpečnostní situaci v zemi nezlepšila a v září došlo k dalšímu puči, který dosadil místo Damiby do čela státu Ibrahima Traorého. Je to právě Traoré, který Burkinu Faso přiblížil směrem k ruskému vlivu.
Už průběh převratu nasvědčoval posilování ruské linie. Rusko dlouhodobě vedlo v Burkině Faso, stejně jako ve zbytku Sahelu, propagandistickou a dezinformační protifrancouzskou kampaň, čímž dále posílilo protifrancouzské nálady spojené s nespokojeností s neschopností zahraničních vojsk pomoci vyřešit povstalecké násilí. I v Burkině Faso se pak objevily spekulace ohledně údajného francouzského napojení na a podpory pro islamistické skupiny pro zdůvodnění svého působení v oblasti. Na záběrech z období převratu bylo pak vidět množství lidí s ruskými vlajkami a v rámci nepokojů těsně po převratu došlo i k útokům na francouzské objekty v Ouagadougou. Jevgenij Prigožin, vůdce Vágnerovy skupiny, pak velmi brzo po převratu burkinským pučistům poblahopřál k z jeho pohledu dobrému rozhodnutí.
Na konci roku 2022 pak představitelé sousední Ghany nařkli novou pučistickou vládu se spolupráce s Vágnerovci, v rámci které měla burkinská vláda umožnit těžbu zlata Ruskem na svém území výměnou za nasazení Vágnerovců v zemi. Toto však vláda v Ouagadougou odmítla. Přesto však došlo k postupnému zhoršování vztahů mezi Burkinou Faso a Francií a naopak zlepšování vztahů právě s Moskvou. První trend vedl až k definitivnímu odchodu francouzských jednotek ze země, podobně jak tomu bylo v Mali. Ten druhý pak k udělení licence ruské firmě Nordgold k těžbě v jednom ze zlatých dolů. Burkinští zástupci sice odmítají, že k tomu došlo z důvodu původu společnosti, ale motivace jsou nejisté. Zapojení Vágnerovců na bojišti je pak v současnosti sporné, ale je jisté, že stejně jako v případě Mali tyto síly nedokáží bezpečnostní situaci efektivně vyřešit a už vůbec ne stabilizovat.
Přesto je však situace v Burkině Faso v mnohém odlišná. Elity po prvním převratu v lednu 2022 vedly politiku spolupráce s Francií a neviděly Rusko jako příliš efektivního partnera. Současný představitel státu Traoré pak také není jednoznačně proruský. Uvědomuje si, že závislost na jakémkoliv zahraničním partnerovi je pro přežití jeho režimu velmi problematická, a pokud bude chtít i stabilizovat zemi, a nejen zachovat svůj režim vůči povstaleckému tlaku, nepovede to k úspěchu. Současná protifrancouzská vlna, která se v rámci Burkiny Faso a Mali vzedmula, sice tlačí vládu k bližší spolupráci s Ruskem, ale zdá se, že na rozdíl od Bamaka je Ouagadougou v oblasti spolupráce zdrženlivější, což by mohlo vést k posílení vlastních kapacit, které jsou pro stabilizaci situace klíčové. Žádný externí aktér nemůže bezpečnostní situaci v žádném ze sahelských států sám o sobě vyřešit a ruská přítomnost ji naopak ještě zhoršuje. Pokud má vleklý konflikt skončit, budou muset být primárními bezpečnostními aktéry právě místní ozbrojené složky, které byly dlouhodobě decimovány autoritářskými politikami křehkých vojenských režimů, podobně jako tomu bylo v Libyi za vlády Muammara Kaddáfího. Zářijový převrat však pro Rusko otevřel okno příležitosti, jak se angažovat v dalším velmi nestabilním státu subsaharské Afriky.
