Článek
V několika příspěvcích se v následujících týdnech pokusím nastínit podobu ruského působení v Africe a její proměny v jednotlivých afrických regionech a státech. Na jednotlivých případech se budu snažit ilustrovat konkrétní nástroje a metody ruského vlivu, ale také důvody (ne)úspěchu ruské politiky na kontinentu. V dnešním příspěvku se zaměřím na postupný vstup Vágnerovců do bojů v Mali a následky rozhodnutí malijské vlády přistoupit na ruskou vojenskou pomoc pro vývoj situace v zemi.
Mali je státem s velmi rozlehlým a špatně kontrolovatelným saharským severem, obývaným primárně kočovnými kmeny. Od zisku nezavilosti následovaným rozpadem federace se Senegalem v roce 1960 byla země fakticky rozdělená na hustěji osídlený zemědělský jih, kde se také nacházela sídla moci a řídce osídlený, pouštní sever, který se vyznačoval hlavně mobilitou a vysokou mírou nekontrolovatelných přeshraničních toků. Mali tak bylo od počátku křehkým státem náchylným k povstáním a vojenským převratům. Nejvýznamnější povstání se pojila právě s nespokojeností obyvatelstva na severu, a to primárně Tuarégů, kteří proti centrální vládě, která sever v podstatě nespravovala a nebrala jeho potřeby v úvahu, vyvolali povstání v šedesátých letech, v první polovině devadesátých let, v prvním desetiletí dvacátého prvního století a v neposlední řadě také v roce 2012. Tato povstání pak nebyla omezená jen na Mali, ale přelila se například i do sousedního Nigeru, který však dokázal s Tuarégy jednat více konstruktivně.
Povstání z roku 2012 přímo navazovalo na pád Kaddáfího režimu v sousední Libyi. Bývalý libyjský vůdce totiž spravoval zemi systémem „rozděl a panuj“ a ve chvíli, kdy nedůvěra mezi jednotlivými klany a dalšími skupinami obyvatel dosahovala maxima, si jako osobní stráž vybral uprchlé tuarežské bojovníky z Mali, kteří jeho svržením neměli co získat, a byli tak vnímáni jako spolehlivá prezidentská stráž. Po pádu se tito začali do Mali vracet, a to v kontextu uvolnění velkého množství zbraní dříve držených libyjskou armádou na otevřený saharský trh. Na rozdíl od těch předchozích však povstání z roku 2012 nebylo pouze etnonacionalistickou záležitostí, ale propojilo se i s islamistickými skupinami přítomnými na jihu Alžírska a severu Mali – primárně se skupinou Ansar Dine. Rebelové postupující na jih využili nestability spojené s pučem, který ve stejnou dobu proběhl v hlavním městě Bamako a indicie nasvědčovaly tomu, že by mohlo dojít až k ohrožení vlády samotné. V tu chvíli rozhodl na základě pozvání malijské vlády tehdejší francouzský prezident Hollande o vyslání vojenských jednotek do Mali v rámci operace Serval, která měla tuto hrozbu zažehnat.
Intervence byla v tomto úkolu úspěšná a podařilo se jí postup na jih zastavit. Navíc došlo k rozkolu mezi nacionalistickými skupinami Tuaregů a Islamisty, jelikož první skupina nechtěla být s radikálními myšlenkami hnutí Ansar Dine a dalších uskupení spojována. Přesto se však nepodařilo konflikt vyřešit a povstalecké skupiny zůstaly aktivní ve střední a severní části země, což vedlo k transformaci intervence z vojenského zásahu proti postupujícím jednotkám ve stabilizační misi, která měla za cíl minimalizovat přítomnost islamistických milic a pomoci Mali a dalším státům v regionu zajistit si vlastní bezpečnost. K dosažení tohoto cíle došlo k vytvoření několika různých misí. Mimo francouzskou misi Barkhane a na ní později navázaného vojenského uskupení Takuba šlo například o výcvikovou misi EU EUTM-Mali (v druhé polovině let 2020 a 2022 jí velela česká armáda), EUCAP směřující na budování kapacit bezpečnostních složek, projekt G5 Sahel zaměřený na synchronizaci schopností pěti států regionu (Mauritánie, Mali, Burkiny Faso, Nigeru a Čadu) v boji s terorismem a povstalci, nebo misi OSN MINUSMA. Jednotky islamistických rebelů roztříštěné do mnoha skupin se spojily v jedno širší uskupení známé pod zkratkou JNIM napojené na al-Káidu, ze kterého se později odštěpila místní odnož Islámského státu. Situaci dále komplikuje přítomnost velkého množství lokálních milicí, spory usedlých a pasteveckých komunit o ubývající zásoby vody a aktivity skupin napojených na organizovaný zločin.
I přes masivní přítomnost zahraničních jednotek se však nedařilo situaci v zemi stabilizovat a konflikt se postupně rozšířil i do sousedního Nigeru či Burkiny Faso a islamistické útoky začaly ohrožovat i státy Guinejského zálivu jako Pobřeží slonoviny, Ghanu či Togo. Navíc i přes výcvik ze strany EU s důrazem na dodržování základních lidských práv docházelo ze strany vládních sil k páchání válečných zločinů, což jen dále posilovalo odpor vůči centrální vládě a posilovalo pozice povstalců. V tomto kontextu se Mali zmítalo v politických nepokojích, které vedly k posilování napětí mezi vlivovými skupinami. Tato situace dospěla až k dalšímu puči, který proběhl v srpnu 2020 a byl následován dalším v květnu následujícího roku. Tento rekordní souběh pučů může vypadat impozantně, o rok později jej ale dokázala překonat Burkina Faso, o ní však jindy.
Rusko v rámci svých vlivových operací začalo využívat vnitřních sporů a koloniální minulosti Francie k vytváření obrazu evropských, primárně francouzských, jednotek jako okupantů, kteří spolupracují s islamistickými milicemi, aby si tak zdůvodnili svoji přítomnost na území Mali. Díky tomu rostla i opozice vůči francouzské přítomnosti, což dále nahrávalo možnému ruskému vstupu do země. Ve spojitosti s odsouzením malijských pučů a uvalení sankcí na představitele režimu jak ze strany EU, tak i ECOWAS (Hospodářské společenství západoafrických států) u vojenské junty dále narostla vůle spolupracovat právě s Ruskem, které problematiku civilní či dokonce demokratické vlády nebere při nabídkách spolupráce v potaz.
Vůdce junty plukovník Assimi Goita v rámci složité bezpečnostní situace a snahy zajistit si svoji pozici v kontextu prohlubování příkopů mezi jeho vládou a evropskými státy pozval v roce 2021 do země jednotky Vágnerovy skupiny. Tento vývoj dále posílil odhodlání spojenců se ze země stáhnout i když v roce 2022 v zemi nadále působili například v rámci výcvikové mise EUTM Mali. Přítomnost Vágnerovců pak sice může být přijatelnější pro potřeby udržení pozice vojenské junty v Bamaku po vzoru Středoafrické republiky, jejich zapojení, které je obecně spojeno s menším počtem vyslaných jednotek, horším výcvikem a výrazně brutálnějším přístupem k protipovstaleckému boji však vede spíše k další destabilizaci situace v zemi.
Vágnerovci cílí nevybíravě na civilní obyvatelstvo podezřelé ze spolupráce s povstalci, čímž se prohlubuje etnická rovina konfliktu. To dále posiluje pozici islamistů, kteří mohou využívat nejen náboženské roviny svého působení, ale prezentovat se i jako ochránci komunit vůči kterým centrální vláda používá vysokou míru násilí bez ohledu na jejich zapojení v konfliktu. Vágnerovci se dále snaží o posilování odporu vůči západní přítomnosti v regionu. Velmi medializovaným příkladem se stal v tomto ohledu na jaře 2022 případ vytvoření falešného masového hrobu ruskými kontraktory u bývalé francouzské základny v Gossi. Vzhledem k omezenému počtu vyslaných jednotek a jejich snižující se kvalitě z důvodu zapojení Vágnerovců do agrese vůči Ukrajině je velmi nepravděpodobné, že by ruská přítomnost napomohla stabilizaci situace v zemi a poražení jednotek povstalců.
Co naopak od ruského zapojení v Mali můžeme očekávat je využívání brutálních metod i vůči civilnímu obyvatelstvu, čímž dojde k obecnému zhoršení bezpečnostní situace v zemi, přičemž však ruské jednotky pomůžou s ochranou režimu v Bamako tak, jak to můžeme sledovat ve Středoafrické republice. Je také velmi pravděpodobné, že se Vágnerovci budou podílet na těžbě a vývozu nerostných surovin ze země. Jak jsme viděli na případu Mosambiku, ruské jednotky v Africe nemají schopnost řešit složitější konflikty, efektivně cvičit místní armády a uspět v rozsáhlejších konfliktech. Vzhledem k rozsahu konfliktu v Mali je tak velmi pravděpodobné, že ruský zásah bezpečnostní situaci v zemi jen zhorší. Navíc se v regionu vyostřuje spor se západními státy, které zůstávají přítomny například v sousedním Nigeru. místní vlády pak vedou spory ohledně vhodnosti ruského působení, což dále zhoršuje mezinárodní politické klima v západní Africe. I přes problémy s působením předchozích misí tak zapojení Vágnerovců tak nepřínáší do regionu žádná zásadní positiva.
