Hlavní obsah
Názory a úvahy

Ruský vliv v Africe, část třetí - Mosambik

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Foto: Wikipedia Commons

Vágnerova skupina je sice prezentována jako účinná vojenská pomoc africkým režimům v nesnázích, avšak realita je odlišná a nejvýrazněji na to poukázala zkušenost ze severního Mosambiku.

Článek

V několika příspěvcích se v následujících týdnech pokusím nastínit podobu ruského působení v Africe a její proměny v jednotlivých afrických regionech a státech. Na jednotlivých případech se budu snažit ilustrovat konkrétní nástroje a metody ruského vlivu, ale také důvody (ne)úspěchu ruské politiky na kontinentu. Zatímco minulý týden představovala Středoafrická republika příklad úspěšného zapojení Vágnerovy skupiny, Mosambik je příkladem jejího významného neúspěchu.

Mosambik získal nezávislost na Portugalsku v roce 1975 a téměř okamžitě se stal arénou velmocenského soupeření mezi Sovětským svazem a Spojenými státy. Levicová vláda hnutí FRELIMO v něm vedla ozbrojený konflikt s opozičním RENAMO a obě strany byly masivně podporovány ze zahraničí. I přesto, že občanská válka byla nakonec v roce 1992 ukončena, rozdělení na dominantní vládní FRELIMO a opozici z RENAMO ve státě stále rezonuje. S tímto konfliktem jsou také spojeny historické vazby mosambické vlády a Sovětského svazu, respektive Ruska, které se sice v devadesátých letech z kontinentu stáhlo, avšak v posledních letech tyto vazby aktivně obnovuje.

Přímé zapojení Ruska v Mosambiku bylo v nedávné minulosti spojeno se snahami potlačit povstání na severu země. Muslimský sever, konkrétně region Cabo Delgado (alternativně Cabo Ligado) je politickou a ekonomickou periferií státu, která je dlouhodobě znevýhodněna a mimo pozornost vlády v Maputo na jihu země. Nejenže není oblast ekonomicky rozvíjena, což obnáší i vývoz nerostných surovin jako jsou rubíny z oblasti bez následných investic do místních komunit, ale je i politicky marginalizována a dlouhodobě tak podporuje různá opoziční hnutí. Díky geografii a demografii regionu ve spojení se špatně hlídaným pobřežím a severní hranicí s Tanzanií je oblast také dlouhodobým centrem pašeráctví a neregulovaného pohybu osob mezi oběma státy. Všechny tyto faktory pak hrály roli při vypuknutí povstání v roce 2017.

Jako počátek bojů vedených skupinou známou pod jménem Ansar al-Sunna, případně al-Šabáb (z důvodu podobnosti chování se somálskými milicemi, jak jej vnímají místní obyvatelé, ne kvůli organizačnímu napojení na somálskou organizaci) a od roku 2019 také jako mozambická odnož Islámského státu – provincie střední Afrika, se běžně uvádí pátý říjen 2017 a útok na město Mocímboa da Praia. Povstání bylo vyvoláno nejen strukturálními problémy, ale i sporem ohledně nových nalezišť zemního plynu u severního pobřeží Mosambiku, zásahem tanzanských bezpečnostních sil proti domácím radikálům, který je vyhnal do severního Mosambiku, a přehnaně agresivní reakcí mosambických bezpečnostních sil na aktivitu sekty z období před vypuknutím bojů. I když zemní plyn obecně neslouží jako způsob financování povstaleckých skupin z důvodu složité logistiky těžby a přepravy, ze zahraničí financovaný projekt byl vnímán negativně jako další způsob, jak region obrat o nerostné suroviny bez jakýchkoliv benefitů pro místní obyvatele. A poté co došlo k násilnostem proti přítomnosti salafistické sekty, boje se rozhořely naplno. Vzhledem ke špatnému stavu mosambických bezpečnostních složek a fyzickému odříznutí regionu však nedošlo k porážce skupiny, která se o dva roky později stala místní odnoží Islámského státu a mosambická vláda, i z důvodu ekonomického zájmu na obnovení projektů na těžbu zemního plynu, byla nucena se obrátit na zahraniční partnery.

Na základě historických vazeb vládního FRELIMO na Moskvu bylo v tomto směru osloveno i Rusko. Mosambický prezident Filip Nyusi v roce 2019 navštívil Moskvu, kde mimo jiné podepsal smlouvu o námořní vojenské spolupráci, která by v budoucnu umožnila vybudování ruské námořní základny na mosambickém území (o rok dříve došlo k podepsání obdobné smlouvy s Eritreou). Tato návštěva však také otevřela cestu k nasazení příslušníků Vágnerovy skupiny pro potřeby potření relativně lokalizovaného povstání. V září 2019 pak bylo do země vysláno asi 200 příslušníků tohoto uskupení, kteří měli za cíl, jak cvičit mosambické bezpečnostní síly, tak se přímo zapojit do bojů s radikálními milicemi. Ruské jednotky dostaly přednost před nabídkami z jiných států i kvůli odpuštění velké části dluhu Mosambiku vůči Rusku. Rusko bylo také přizváno na budování infrastruktury k těžbě a přepravě zemního plynu.

Jednotky Vágnerovců však nebyly na vyslání do Mosambiku dostatečně připravené a k jejich nasazení došlo ve spěchu. Nejenže vyslané jednotky nedokázaly porozumět místnímu prostředí a v dostatečné míře spolupracovat s mosambickými jednotkami, neuměli se ani s místními bezpečnostními silami dorozumět. To vedlo hned po vyslání k sérii porážek, z nichž nejvýznamnější proběhla na konci října 2019, kdy došlo k zabití sedmi ruských kontraktorů. Po těchto neúspěších se ruské jednotky stáhly na jih země a následně byly nahrazeny jinými silami. Jihoafrická Dyck Advisory Group sice v boji také neuspěla a radikální milice dokázaly obsadit klíčové město Mocímboa da Praia, avšak v roce 2021 došlo k nasazení rwandských ozbrojených sil, které dokázaly islamistické bojovníky vytlačit z hlavních populačních center v regionu. Povstání tak sice není v současnosti poraženo, ale je alespoň vytlačeno do méně obydlených oblastí regionu.

Mosambický příklad tak ukazuje na limity využívání Vágnerovy skupiny jako vlivového nástroje na kontinentu. Zatímco díky kombinaci historických a ekonomických vazeb dokázalo Rusko zabezpečit pro tuto společnost kontrakt, její nasazení bylo oproti minule zmíněnému příkladu Středoafrické republiky fiaskem. Za prvé, Vágnerovci se na vyslání nedostatečně připravili a jejich schopnost působit v prostředí severního Mosambiku tak bylo velmi limitované. To mohlo být způsobeno nejen politickým zadání, ale i přehnaným sebevědomím spojeným s podceněním schopností povstalců. Za druhé, na rozdíl od Středoafrické republiky, kde je cílem omezená ochrana hlavního města a klíčových infrastrukturních projektů, byly vojenské cíle v Mosambiku rozsáhlejší. K porážce povstalců tak bylo potřeba lépe organizovaného přístupu. Za třetí, Vágnerovci nedokázali akceptovat počáteční ztráty a po raných neúspěších došlo k jejich rychlému stažení, což dále poškodilo image Ruska jako bezpečnostního garanta. Neschopnosti tolerovat vlastní ztráty v kontextu využívání vysoké míry brutality vůči opozičním silám, ale hlavně i civilnímu obyvatelstvu na kontinentu obecně pak představuje pro efektivní využití Vágnerovců velký problém. Limitovaná schopnost Vágnerovců uspět v komplexních operacích není omezená pouze na Mosambik, zde se však poprvé jasně prokázala v mezinárodně exponovaném konfliktu.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Reklama

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz