Článek
V několika příspěvcích se v následujících týdnech pokusím nastínit podobu ruského působení v Africe a její proměny v jednotlivých afrických regionech a státech. Na jednotlivých případech se budu snažit ilustrovat konkrétní nástroje a metody ruského vlivu, ale také důvody (ne)úspěchu ruské politiky na kontinentu. V dnešním díle se vrátíme na středomořské pobřeží a po vnitřně rozpadlé Libyi si představíme případ Alžírska. Státu, který si prošel turbulentní historií, která ho přivedla nejprve do náruče Sovětského svazu, ale v současnosti alžírskou vládu nutí k silnějšímu balancování.
Vznik Alžírska se pojí s dekolonizačními politikami Francie v Africe a je jejich nejkrvavější součástí. Na rozdíl od ostatních teritorií, které vyhlásily na kontinentu nezávislost totiž Paříž nevnímala Alžírsko – konkrétně jeho pobřežní část – jako kolonii, ale jako integrální součást státu. Tuto situaci například pozorujeme i u Francouzské Guyany v Jižní Americe, díky které má Francie nejdelší hranici nikoliv s Německem nebo Španělskem, ale s Brazílií. Centrum tudíž proti snahám o vyhlášení nezávislého Alžírska zasáhla vojensky, což vedlo k brutálnímu konfliktu, který vedl nejen k pádu čtvrté francouzské republiky, ale nakonec i vyhlášení nezávislého Alžírska v roce 1962. Druhou krvavou kapitolou alžírské historie je pak občanská válka, která v zemi trvala v podstatě po celá devadesátá léta a znovu silně ovlivnila politické poměry v zemi. Vláda je tak dlouhodobě silně napojena na armádu. Neposledním kontextuálním faktorem, který je třeba zmínit je dlouhodobá a silná podpora alžírské vlády pro nezávislost Západní Sahary a národně-osvobozenecké hnutí Polisario. Kvůli této podpoře vůči marockému záboru tohoto území je Alžírsko a Maroko v dlouhodobém sporu.
Vzhledem k silně negativně poznamenaným vztahům mezi Alžírskem a Francií, ale třeba i nedůvěře západu k hnutí Polisario jako levicovému hnutí, bylo Alžírsko spíše nakloněno studenoválečné spolupráci se Sovětským svazem. Jako jinde na kontinentu došlo k přerušení těchto vztahů po pádu železné opony. Avšak Alžírsko se stalo jedním z prvních afrických států, kam se ruská zahraniční politika vrátila a kde Moskva aktivně usilovala o znovunavázání vztahů. K posilování vzájemné spolupráce tak dochází nejpozději již od roku 2006, kdy došlo například i k podepsání dohody mezi alžírskou vládou a ruským Gazpromem ohledně spolupráce v oblasti rozvoje infrastruktury na zkapalňování zemního plynu, jako klíčového exportního artiklu státu.
Ovšem spolupráce v oblasti extrakce nerostných surovin není zdaleka jedinou oblastí, ve které oba státy kooperují. Pravděpodobně ještě významnější je vývoz ruských zbraňových systémů pro potřeby alžírské armády, která je sama o sobě klíčovým politickým aktérem v zemi. Alžírsko dováží více než osmdesát procent svých zbraňových systémů právě z Ruska a pro Rusko je pak třetím největším trhem v této ekonomické oblasti. Další dlouhodobý kontrakt na dovoz moderních systémů včetně stíhacích letounů a ponorek pak měl být podepsán na konci loňského roku. Ve vojenské oblasti pak Alžírsko s Ruskem spolupracuje i v oblasti cvičení. V říjnu 2021 se například Alžírsko podílelo na cvičení v Jižní Osetii, alžírská armáda participovala na cvičení Vostok-2022 a v loňském roce proběhlo mezi oběma státy také i společné námořní cvičení.
Alžírská pozice však není jednoznačně proruská a vláda musí brát v potaz i geografickou přítomnost ekonomicky silné Evropy. Pro Alžírsko je klíčovou položkou rozpočtu vývoz zemního plynu. Vzhledem k dopadům ruské agrese vůči Ukrajině na evropský energetický trh a snaze se vymanit ze závislosti na ruském plynu, je alžírská alternativa stále více atraktivní. Pro Alžírsko pak nárůst cen energetických surovin představuje velmi vítaný zisk, o který se nebude chtít připravit. Do hry však znovu vstupuje diplomacie. Zde konkrétně otázka Západní Sahary. Nejenže Alžírsko negativně vnímá rozhodnutí Trumpovy administrativy uznat nárok Maroka na Západní Saharu výměnou za uznání existence Izraele Marokem, ale podobná otázka v poslední době zhoršila i vztahy mezi Alžírskem a Španělskem. Vztahy s Francií jsou pak problematická z logických historických důvodů.
Alžírsko i přesto však ve své zahraniční politice princip balancování prosazuje. Na jedné straně mimo výše zmíněné požádalo v listopadu 2022 oficiálně o vstup do uskupení BRICS a v květnu 2022 prodloužilo strategické partnerství s Ruskem, které původně podepsal na začátku tisíciletí tehdejší prezident Bouteflika. Na druhé straně však například zrušilo plánované společné cvičení s Ruskem u marockých hranic, které mělo proběhnout taktéž v listopadu loňského roku, a to nejspíše primárně ze strachu z uvalení sankcí západními státy. V alžírské politice jsou také viditelné snahy o větší diverzifikaci v oblasti importu zbraňových systémů a to například směrem k Itálii, která se stává významným partnerem Alžírska i v oblasti energetiky. Je pak otázkou, jak bude alžírská armáda zasažena dopady ruské války na Ukrajině vzhledem k předpokládané neschopnosti dovážet další systémy, které Rusko nutně potřebuje pro vedení bojů, ale i problémům s opravami již poskytnuté techniky.
Alžírsko se tak dlouhodobě snaží o vedení neutrální zahraniční politiky, která by stát vyvedla z nutnosti přidat se k jednomu z bloků, které se na sever od jeho hranic vytvořily. Ekonomicky Alžírsko jasně potřebuje udržet spolupráci se státy Evropské unie, ale v bezpečnostní oblasti a z historických příčin udržuje silné pouto na Rusko. Ruská agrese vůči Ukrajině však zmenšuje alžírské vládě manévrovací prostor a je otázkou, jak dlouho bude Alžírsko schopno efektivně mezi oběma bloky lavírovat. Je také otázkou, na koho se Alžír obrátí v případě, že Rusko přestane být schopno naplňovat své závazky vůči severoafrickému státu v obranném sektoru a kde bude alžírská armáda nakupovat zbraně v případě kolapsu ruského obranného průmyslu, či jeho výraznému přenastavení na výrobu pro potřebu bojů na Ukrajině. I přes silné pouto alžírské vlády na Moskvu tak není budoucí pozice Alžírska nutně čistě proruská a evropské státy musí nadále usilovat o silnější odklon tohoto největšího afrického státu od úzké spolupráce s největším státem světa. K tomu pak mohou využít primárně ekonomických nástrojů. Nejen energetická bezpečnost EU, ale i stabilita strategicky významného středomořského prostoru bude pozicí Alžírska silně ovlivněna.
