Článek
V uplynulém týdnu proběhla na Ukrajině a v Rusku „mírová mise“ zástupců Africké unie. Ta měla za cíl si „nezaujatě vyslechnout“ obě strany konfliktu, představit „africký mírový plán“ a poukázat na dopady, které ruská agrese vůči Ukrajině na kontinent má. Z prvotních reakcí se však nezdá, že by tato snaha měla vézt k řešení válečného konfliktu či jakékoliv jiné pozitivní odezvě.
Dle slov jihoafrického prezidenta Cyrila Ramaphosy však šlo o historickou cestu, první svého druhu. Kromě něj se jí účastnil také senegalský prezident Macky Sall, zambijský Hakainde Hichilema (se kterým se nedlouho před odjezdem mise setkal český ministr zahraničí Jan Lipavský) a na nejvyšší úrovni také prezident Komor a také současná hlava Africké unie Azali Assoumani. Své zástupce, avšak na nižší úrovni, poslali také Egypt, Konžská republika a Uganda.
Zástupci Africké unie se setkali nejprve s ukrajinským prezidentem Zelenským v Kyjevě, kde navštívili i památník obětem ruské agrese v Buče, a následně na okraj mezinárodního ekonomického fóra konaného v Petrohradě s Vladimirem Putinem. Těm představili deset bodů mírového plánu, který by měl dle Africké unie přispět k zajištění míru v regionu pomocí vyjednávání a ne silou. Cílem dle vyjádření členů výpravy bylo také vyslechnout si názory obou stran konfliktu a představit dopady, které mají války vedené na ukrajinském území na státy kontinentu.
Zmíněný plán se pak sestával z následujících deseti opatření – afričtí lídři budou naslouchat oběma stranám; k řešení konfliktu musí dojít skrze vyjednávání; je třeba okamžitá deeskalace bojů, a to z obou stran; je třeba respektovat suverenitu obou státu dle Charty OSN; obě strany musí mít zajištěny bezpečnostní záruky; je třeba zajistit volnou plavbu Černým mořem; musí být zajištěna humanitární pomoc oblastem zasažených válkou; musí být navráceni váleční zajatci a unesené ukrajinské děti; musí být zajištěna poválečná obnova zasažených oblastí; a v procesu vyjednávání mají být přítomni afričtí státníci. Toto by mělo vést k ukončení války skrze dialog a ne boj.
Mimo zájem o urovnání konfliktu však byla mise z velké části motivována snahou o zajištění potravinové bezpečnosti afrických států. Státnici tak apelovali na obě strany, aby zajistili udržení stabilních dodávek obilí a hnojiv na africký trh. Dále pak v rámci návštěvy Ruska zjišťovali, jak za potřebná hnojiva Rusku platit. Tradiční kanály byly totiž zpřetrhány sankcemi, které byly na Moskvu v návaznosti na agresi uvaleny.
Cesta však neprobíhala úplně dle plánu a reakce obou stran válečného konfliktu na představený plán byla relativně vlažná.
Vše začalo již po příletu do Polska, kam dorazilo letadlo s ochrankou jihoafrického prezidenta (údajně kolem stovky osob) a novináři separátně od samotné delegace. Pasažéři nebyli vpuštěni na polské území, jelikož údajně neměli potřebná oprávnění ke zbraním, které s sebou přivezli. Navíc se údajně v letadle pohybovaly osoby, které nebyly předem polským úřadům nahlášeny. Členové delegace začali obviňovat Polsko z rasismu a sabotáže „mírové mise“, zatímco polské ministerstvo zahraničí oponovalo, že posádka letadla může být na území státu vpuštěna, pokud ponechá dotyčné problematické zbraně na palubě letadla. To zase odmítala jihoafrická delegace. Sám Ramaphosa se tohoto sporu neúčastnil. S prezidentem Dudou se setkal ještě před příletem dotyčného spoje, a nakonec na Ukrajinu odjel vlakem bez svého doprovodu. Ten byl po více jak dvaceti hodinách vyjednávání nakonec do Polska vpuštěn, ale bezpečnost prezidentovi již nemohl zajistit.
Po příjezdu do Kyjeva se musela delegace uchýlit do protiraketového krytu. Kyjev byl v tom okamžiku totiž znovu cílem ruského raketového útoku. Ukrajinský ministr zahraničí Dmytro Kuleba poukázal na to, že Rusko nemá o deeskalaci zájem a že to teď na vlastní kůži může vnímat i africká delegace. O kontroverze se však přičinil mluvčí jihoafrického prezidenta Vincent Mangwenya, který prohlásil, že v Kyjevě žádné výbuchy ani sirény neslyšel. A to i přesto, že samotný útok potvrdili i členové delegace. Mangwenya byl široce odsouzen a obviněn z prokazatelné lži.
Během samotného jednání s Volodomyrem Zelenským ukrajinský prezident odmítl jednání o míru bez stažení ruských vojsk z celého území Ukrajiny. Toto je dlouhodobá pozice Kyjeva, která je v podstatě v souladu s jedním z bodů představeného, a i z tohoto důvodu značně vnitřně protichůdného afrického návrhu. Zelenský pak zapochyboval o významu návštěvy u Putina, avšak navrhl, aby afričtí lídři alespoň nadnesli možnost propuštění ukrajinských politických vězňů, které Rusko na území, které po roce 2014 okupuje, poslalo za mříže. V kontextu dlouhodobě udržované ukrajinské politické pozice se pak z mnoha stran objevily kritické hlasy vůči načasování africké mise, která cílí na bezpodmínečné zahájení dialogu krátce po ruské destrukci Kachovské přehrady a v období zahájení ukrajinské protiofenzívy.
Putin pak také vyjádřil k navrženému plánu skepsi. Ve svém setkání obvinil z rozpoutání konfliktu Západ a Ukrajinu. Tito aktéři pak dle něj také mohou za zadržování obilí v Černém moři. Putin a další ruští představitelé se pak soustředili na upozorňování na dlouhodobě pozitivní vztahy mezi Ruskem a Afrikou. Samotný plán prý budou brát v potaz, oceňují balancovaný přístup afrických státníků ke konfliktu a to, že zástupci Africké unie vnímají ruský pohled na současnou situaci. Sergej Lavrov pak dokonce prohlásil, že Africká unie rozumí tomu, že za rozpoutání konfliktu může Západ a že při řešení války je třeba brát v potaz skutečné, hlubší příčiny rozpoutání bojů. Přístup afrických lídrů sice koresponduje s hlasitě proklamovanou „neutralitou“ afrických lídrů, avšak stojí v protikladu s jimi navrženým mírovým plánem.
Co tedy africká mírová mise přinesla? Co se týče posunu v řešení konfliktu, tak nic. Ukázala však na několik zajímavých detailů. Prvně, afričtí státnici si jasně uvědomují své zájmy a vnímají, že je konflikt přímo ohrožuje skrze problematiku potravinové bezpečnosti. Za druhé, zdánlivě neutrální pozice je jednoduše využitelná k projektování opačných představ o ukončení konfliktu. Každá z válčících stran si do vágně formulovaného mírového plánu dokázala dosadit své cíle. Africký plán tak nevypadá životaschopně. Za třetí, africká delegace ukázala, že pokud jde o evropskou politiku, dokáží afričtí představitelé vyvolávat stejná faux pas, která se často daří západním státníkům na africkém kontinentu. Jednání v regionu, který je pro politiky cizí, jsou složitá a vyžadují výraznou přípravu. Protichůdná prohlášení, proruský narativ části jihoafrické delegace a další přešlapy nejenže dále snížily šance na vliv afrických elit na řešení konfliktu, který byl již tak velmi nízký, ale i dále snížily důvěryhodnost zástupců AU, co se vztahu k Rusku týče. Africká delegace tak sice byla významná z pohledu dalšího nárůstu asertivity afrických elit vůči Evropě, avšak jen těžko přinese nějaké konkrétní výsledky.
