Článek
Od víkendu jsme netrpělivě čekali na příchod našeho prvního miminka. S manželkou jsme se těšili na našeho synka. Jemu se však záhadným způsobem na tento svět vůbec nechtělo. Když bylo hezké počasí, zkoušeli jsme různé procházky, cvičení, ale nic nám nezabíralo. Je vidět, že syn je od počátku svéhlavý a bude si dělat po svém. A tak jsme si v klidu užívali naše poslední dny jako 2v1.
Na všechno bylo času dost…
Ještě v pondělí bylo vše v pořádku, od úterý manželka začala cítit, že by se něco mohlo dít. Ale stále nic. A v úterý odpoledne to začalo být vážné. Já byl ten den v práci, takže jsem svou ženu do porodnice nevezl. Jela tam se svým tatínkem, ale stále to nebylo na porod. Nebylo kam spěchat a manželka říkala, ať jdu v klidu na noční. Že se nic neděje a že mi hned zavolá. Dobře, já se v práci dohodl, že kdyby bylo třeba, ihned odejdu. Pracuji jako zdravotnický záchranář, takže jsem si nechtěl zbytečně brát volno, když je ještě čas… Ouhá, ale ono tolik času nebylo. Skončila mi služba v 6:00 a volám manželce, telefon nebere. Já sedám do auta a jedu do Plzně. Máme to rovných 60 km, takže cesta po noční službě opravdu záživná. Stihl jsem to, v 7:00 přijíždím. Středa ráno, manželka začala rodit. Celý den byl velmi náročný. Noc ještě těžší. 3:45 a náš milovaný synek je na světě. Neskutečný pocit, asi každý rodič mě chápe. I chlapi prostě pláčou.
Celá doprava v nemocnici díky mě zkolabovala.
Jak jeden bláznivý chlap zablokuje parkoviště
Syna jsem se nemohl nabažit, ale únava mě překonala. Manželka mě poslala domů, ať se vyspím. Nechtěl jsem, ale zároveň se těšil na teplou sprchu a postel. Kolem deváté hodiny odjíždím z nemocnice. Myšlenky úplně někde jinde, a tak mě cedule, které křičí OZNAČ SI LÍSTEK PŘED ODJEZDEM A ZAPLAŤ ZA PARKOVNÉ NA ORANŽOVÉM AUTOMATU, mě vůbec nezajímají. Jdu po cestě a blbě se usmívám. Lidé si musí říkat, co je to za blázna, který odchází z nemocnice a směje se. A tak objíždím parkoviště a jedu si rovnou k výjezdu. A doprčič. Brána mě nechce pustit. Přikládám lístek znovu. Zase ne, chci vycouvat a nic. Za mnou fronta jako blázen. No sakra, to je průšvih… Až za mnou přišla paní, která mi říká, že se parkovné platí před vchodem do nemocnice. Sakra a co teď jako? No musíte tam doběhnout a zaplatit.
Naštvaní lidé, zablokovaný vjezd i výjezd
Zvedl jsem se a běžel zaplatit parkovné. Sakra, vracím se k autu a vidím tu frontu. Nikdo nemohl ven a nikdo nemohl dovnitř. Naštvané výrazy všude kolem mě, trapas jako blázen. Přikládám lístek a zase mě to nechce pustit. Aha, dělám to špatně, říká mi pohledná dáma, která zřejmě přestala mít semnou trpělivost. Povedlo se, závora jde nahoru. Honem odjíždím. Myslím, že jak se mi chtělo spát, tak mě spánek přešel. Když jsem dorazil domů, usnul jsem jako to miminko. Ještě před tím jsem zavolal manželce a řekl jsem jí, co se mi stalo. Nestačila se divit. Já také ne, ale vím, že na tento den nikdy nezapomenu.
Tak, snad jste se u mého příběhu pobavili. A proč jsem ho napsal? Aby jste si nemysleli, že se trapné věci dějí jen ženám. Mějte krásný den plný radosti.
Zdroj: autorský text
