Bratr chtěl, abych se vzdala podílu na domě. Když řekl, za kolik ho chce prodat, zůstala jsem v šoku

Dům po rodičích byl pro nás oba víc než jen nemovitost. Byl to domov, kde jsme vyrůstali, kde jsme slavili Vánoce, hádali se i smířili. Když rodiče zemřeli, dům nám odkázali napůl. Nechtěla jsem ho prodávat, chtěla jsem ho zachovat jako vzpomínku. Bratr ale hned po pohřbu začal mluvit o prodeji.

„Podívej,“ říkal, „já tam bydlet nebudu, ty taky ne. Prodáme to a rozdělíme se.“ Chápala jsem jeho pohled, ale mně se do toho nechtělo. Chtěla jsem dům alespoň chvíli zachovat, uklidit, vyrovnat se s tím, že už tam rodiče nejsou. Jenže bratr byl neodbytný.

Po několika týdnech mi zavolal a přišel s návrhem: „Nech mi svůj podíl, já to vyřeším. Dám ti nějakou částku a o nic se nebudeš muset starat.“ Znělo to až příliš rychle, až podezřele hladce. Zeptala jsem se, kolik mi chce nabídnout. „Sto tisíc,“ řekl klidně.

Nejdřív jsem si myslela, že jsem špatně slyšela. Dům měl hodnotu několika milionů. Jen rekonstrukce střechy, kterou jsme dělali před lety, stála víc než to, co mi nabízel. Když jsem se zeptala, jak na tu částku přišel, jen pokrčil rameny: „Stejně to tam chátrá, kdo by to kupoval.“

Začala jsem tušit, že za tím bude něco víc. A skutečně mi po pár dnech kamarádka, která pracuje v realitní kanceláři, poslala inzerát. Byl to náš dům. Vyfocený, popsaný a s cenou, která mi vyrazila dech. Čtyři a půl milionu korun.

Cítila jsem směs hněvu, zklamání a smutku. Vlastní bratr mě chtěl obelstít, jen aby získal víc. Zavolala jsem mu a řekla mu, že o všem vím. Nezapíral. „Myslel jsem, že ti to bude jedno,“ odpověděl klidně. „Stejně jsi tam nechtěla bydlet.“

V tu chvíli jsem pochopila, že člověk může ztratit víc než jen majetek, protože může ztratit i rodinu. Dům jsem nakonec neprodala. Rozhodla jsem se svůj podíl ponechat, i kdyby to znamenalo léta tahanic. Nešlo už o peníze, ale o princip a o důstojnost.

Bratr se od té doby ozývá jen zřídka. V rodině se o tom nemluví, ale napětí zůstává. Kdykoli jedu kolem toho domu, sevře se mi srdce. Ne kvůli cihle a betonu, ale kvůli tomu, co všechno se za nimi rozpadlo.

Nikdy by mě nenapadlo, že právě dědictví, které mělo být pojítkem, se stane nožem, který naši rodinu rozsekl napůl. A pokaždé, když slyším slovo „spravedlivé rozdělení“, vzpomenu si, jak málo spravedlnosti v tom ve skutečnosti bylo.