Článek
Rodina je nejvíc
Říká se, že když jde o peníze, i nejbližší rodina se dokáže rozhádat. Myslela jsem si, že se nás to netýká. S jsme vždycky bratrem táhli za jeden provaz, ať se dělo cokoliv. Jenže pak zemřela naše máma a s ní odešla i ta poslední jistota, že naše sourozenecké pouto vydrží všechno.
Máma neměla velký majetek. Dům, ve kterém jsme vyrůstali, nějaké úspory, pár cennějších věcí. Když ještě žila, několikrát řekla, že všechno budeme mít napůl. Nikdy nenaznačila, že by měla někomu z nás nadržovat. Ani já, ani bratr jsme neměli důvod jí nevěřit.
To jsem nečekala
Jenže když došlo na pozůstalost, začaly se dít věci, které mě dodnes bolí. Bratr přišel s tím, že si má právo nárokovat dům, protože v něm prý poslední roky pomáhal, sekal zahradu, jezdil za mámou častěji než já. Tvrdil, že máma mu to slíbila. Ústně. Nikde to ale napsané nebylo. A v závěti, kterou měla krátce před smrtí sepsanou u notáře, stálo jasně: veškerý majetek jde napůl.
Nevím, jestli mu šlo víc o spravedlnost, nebo prostě jen o majetek. Ale začal se se mnou hádat. Vyčítal mi, že jsem byla víc v práci než s mámou, že jsem se do ničeho nezapojovala, že jsem si to nezasloužila. A přitom to nebyla pravda. Máma o mně věděla, že se snažím, i když jsem nebyla fyzicky přítomná tak často, volala jsem jí každý den, řešila s ní doktory, léky, všechno.
Peníze nadevše
Po pár týdnech hádek se mnou přestal mluvit úplně. Nezvedá telefon, ignoruje zprávy. Na pohřbu jsme si sotva podali ruku. Když přišlo na vyrovnání dědictví, trval na tom, že pokud mu nenechám dům celý, přeruší se mnou veškerý kontakt. A tak to taky udělal.
Měla jsem možnost bojovat právní cestou, ale neudělala jsem to. Ne proto, že bych se vzdala, ale protože už jsem v sobě neměla sílu ničit další kus rodiny. Nechala jsem dům jemu a z dědictví si vzala jen peníze. Dodnes mě to štve, ale ne kvůli majetku, spíš kvůli tomu, že jsme přišli o vztah, který byl celý život silný. A kvůli čemu? Kvůli baráku, který stejně jednou vezme čas.
