Článek
Malá pomoc
Nejsem z těch, kdo by rozdával peníze na potkání. Ne že bych byla lakomá, ale už jsem párkrát naletěla. Pamatuju si, jak jsem jednou dala pánovi na nádraží stovku a o deset minut později jsem ho viděla, jak se s někým směje u krabicového vína. Od té doby jsem si řekla, že budu pomáhat jinak, ale ten den bylo něco jinak.
Bylo sychravo, foukal studený vítr a já stála na tramvajové zastávce s těžkou taškou z nákupu. Přede mnou se objevil muž, vyšší, vousatý, oblečený do staré hnědé mikiny, která pamatovala snad ještě devadesátky. Nemusel nic říkat. Podíval se mi do očí a v tom pohledu nebyla ani drzost, ani nic zlého. Spíš smutek a únava. Chtěl jen pár drobných, ale mně se najednou sevřelo srdce.
Pomoc potřebným
Sáhla jsem do peněženky. Měla jsem tam dvě bankovky, dvoustovku a pětistovku. Bez přemýšlení jsem mu podala tu vyšší. Dodnes nevím proč. Možná to byl impuls, možná pocit viny, že já mám domov a on ne. On se na mě podíval, jak kdyby tomu nevěřil, poděkoval, tak tiše, že jsem to skoro neslyšela a odešel směrem k nedaleké večerce.
Stála jsem tam a přemýšlela. V hlavě mi hlodalo, jestli jsem neudělala chybu. A pak jsem se rozhodla, že ho budu sledovat. Ne jako policajt, spíš ze zvědavosti. Zajímalo mě, co si člověk v jeho situaci za takovou částku koupí. V krámku koupil dva rohlíky, paštiku, malý džus, krabičku vlhčených ubrousků a zubní kartáček. To poslední mě úplně rozhodilo. Nejen, že neutrácí za nesmysly, ale chce být čistý. Důstojný.
Stát se to může každému
Pak si sedl na lavičku vedle zastávky, srovnal si věci, ubrouskem si otřel ruce, tvář a ruce a pomalu se pustil do jídla. Všechno dělal s takovou pokorou, až se mi stáhlo hrdlo. Stála jsem opodál a měla jsem slzy na krajíčku. V tu chvíli jsem si uvědomila, kolik předsudků člověk má.
Kolikrát si říkáme, že si za svůj osud můžou sami. Ale pravda bývá složitější. Možná měl někdy rodinu a práci. Možná přišel o všechno kvůli chybě, kterou by udělal každý druhý. Nevím, co se s ním stalo dál. Ale vím, že mě změnil. Od té doby už nikdy neřeknu, že všichni bezdomovci pijí nebo stejně to prokouří. Někdy jim prostě jen chybí štěstí. A malá kapka důstojnosti.
