Článek
Víkendy na chalupě
Naši starou chalupu na okraji malé vesnice máme už přes třicet let. Je to místo, které má pro naši rodinu obrovskou hodnotu. Strávili jsme tam tolik krásných chvil. Poslední roky už tam ale tak často nejezdíme. Zdraví a věk nám nedovolují každý víkend běhat po zahradě se sekačkou nebo opravovat plot. Chalupa tak stála většinou prázdná a když nám dcera navrhla, že by si ji občas půjčila, byli jsme rádi.
Říkala, že si tam jezdí odpočinout od městského shonu. Občas prý vezme kamarádku, jindy přítele, někdy jede sama. Vždycky nám děkovala, uklidila a když jsme tam po ní přijeli, bylo vše na svém místě. Neměli jsme důvod cokoli řešit, věřili jsme jí. Jenže po dvou letech tohoto půjčování mi jednoho dne zavolala sousedka z chalupy. Byla rozrušená a ptala se, jestli víme, co se u nás poslední víkendy děje.
Tohle jsme si nedomluvili
Myslela jsem, že mluví o zlodějích nebo že se něco rozbilo, ale ona začala popisovat, že už několik víkendů po sobě slyší od nás hlasitou hudbu až do noci, smích, křik a že po zahradě pobíhají cizí lidé. Nevěděli jsme, co si o tom myslet. Rozhodli jsme se, že příští víkend pojedeme na chalupu neohlášeně. Přijeli jsme v sobotu odpoledne a už od silnice jsme slyšeli hudbu. Na příjezdové cestě stálo šest aut a na dvoře seděla skupina mladých lidí. Po zahradě se povalovaly kelímky, prázdné láhve a talíře s nedojedeným jídlem.
Když jsme vešli dovnitř, hudba nás praštila do uší. V obýváku seděla naše dcera s partou kamarádů, smáli se a nalévali si panáky. Když nás uviděla, ztuhla. „Jé, vy jste tady,“ řekla rozpačitě a snažila se to obrátit v legraci. „No jo, trochu jsme to rozjeli, ale nic se neděje.“
Tohle teda ne
Jenže nám do smíchu nebylo. Chalupa, kterou jsme celý život udržovali jako rodinné útočiště, se změnila na víkendový klub. Později jsme se od sousedky dozvěděli, že podobné akce tam probíhaly skoro každý měsíc, lidé přijížděli, parkovali, kde se dalo, a večer se ozýval rámus přes půl vesnice.
Ještě ten den jsme jí řekli, že to končí. Klíče jsme si vzali zpátky a jasně jí dali najevo, že tohle byla zrada. Byla uražená, tvrdila, že jsme to přehnali, ale pro nás bylo rozhodnutí jasné. Od té doby na chalupu jezdíme sami. Je tam klid, ptáci zpívají a večer je slyšet jen cvrkot cvrčků. Přesně tak, jak to má být a jak jsme si to vždycky přáli.
