Článek
Role, která přišla příliš brzy
Jako nejstarší dcera jsem dospěla dřív, než bylo nutné. Zatímco jiní řešili školní výlety a kamarády, já hlídala mladší sourozence, chystala večeře a kontrolovala úkoly. Máma pracovala a byla unavená. Chápala jsem to. Nikdo mě do ničeho nenutil nahlas, ale bylo jasné, že když to neudělám já, neudělá to nikdo. Vždycky jsem byla spolehlivá. A tak se z pomoci stala samozřejmost.
Když se mi narodily děti, měla jsem představu, že se kruh uzavře. Že máma bude chtít být součástí jejich života tak, jak jsem byla já součástí života svých sourozenců. Nestalo se. Hlídání odmítá, protože je unavená nebo má své plány. Chápu jednotlivé důvody, ale bolí mě to.
Vnitřní rozpor
Když se jednou za čas zeptám, jestli by děti pohlídala, odpověď je vždy stejná. Uvidíme nebo někdy možná. Nikdy nezazní, že by ráda pomohla, jen že nemůže. Nikdy ale nepřipomene, že jsem se jako dítě přizpůsobila všemu, co bylo potřeba. Že jsem byla k dispozici, když jiní nebyli. Jako by se to jednoduše vymazalo.
Nejsem si jistá, co bolí víc. Jestli to, že nepomáhá, nebo to, že si nepamatuje. Nechci z ní dělat špatnou matku ani špatnou babičku. Vím, že každé období života má jinou energii. Jen mám pocit, že kdybych tehdy řekla ne, dnes by se nikdo nedivil. Jenže já neřekla. Učím se přijímat, že moje obětavost nebyla investice. Nebyla to smlouva. Byla to role, kterou jsem přijala bez toho, aby ji někdo později uznal.
Nové nastavení
Jednou jsem jí to řekla nahlas. Připomněla jsem, kolik času jsem věnovala sourozencům. Podívala se na mě překvapeně a řekla, že si to už nepamatuje tak dramaticky. V tu chvíli jsem pochopila, že moje vzpomínky jsou jen moje. A že uznání, které jsem čekala, nepřijde zvenku.
Přestala jsem se ptát. Přestala jsem počítat s tím, že někdo pomůže. Postavila jsem si život jinak. Složitěji, ale poctivě. A hlavně bez tichého očekávání, které se pokaždé rozpadne. Moje děti vyrůstají v jiném režimu, než jsem vyrůstala já. Učím se jim ukazovat, že pomoc má smysl jen tehdy, když není vynucená. A někdy večer, když je klid, si říkám, že největší rozdíl mezi mnou a mámou možná není v tom, kolik kdo dal, ale v tom, kolik si kdo dokázal zapamatovat.
