Článek
Klasická směna
Bylo po poledni a obchod se pomalu plnil. Lidé spěchali z práce, někdo měl v ruce oběd, jiný jen pár věcí do tašky. Já jsem stála u pokladny, pípala zboží a snažila se držet tempo. Takové dny znám nazpaměť. Bolavá záda, hluk, věčné pípání a občasná nepříjemná poznámka. Nic, co by mě vyvedlo z míry. Už dávno jsem se naučila, že klid je moje jediná obrana.
Přišel ke mně muž s ošoupanou peněženkou a košíkem plným levných věcí. Když jsem mu řekla částku, beze slova ji otevřel a vysypal přede mě hromadu mincí. Samé drobné. Pětikoruny, desetikoruny, dvacetikoruny. Bylo mi hned jasné, že to nebude rychlé. Položil je na pult s výrazem, jako by mi prokazoval laskavost. Zahlásil, že je to přesně pět set a čekal, že to jen shrnu a hotovo.
Nespěchám
V tu chvíli jsem mohla sáhnout po počítačce na mince nebo je rychle přepočítat po hrstech. Ale něco ve mně se vzepřelo. Pokud si někdo myslí, že mi může záměrně zkomplikovat práci, tak si u ní také počká. Začala jsem mince brát jednu po druhé. Pomalu a důkladně. Každou jsem otočila, srovnala do malých hromádek a nahlas si počítala. Fronta za ním houstla a já cítila pohledy ostatních zákazníků v zádech.
Muž nejprve mlčel, pak si začal netrpělivě přešlapovat. Podíval se na hodinky a povzdechl si. Lidé za ním si šeptali, někdo si nahlas odfrkl. Já jsem ale pokračovala stejně pomalu jako na začátku. Když jsem se spletla, klidně jsem se vrátila o pár mincí zpět a počítala znovu. Nikdo mi nemohl nic vytknout. Jen jsem si dělala svou práci pečlivě.
Hrobové ticho
Po několika minutách jsem oznámila konečnou částku a potvrdila, že vše sedí. Muž si vzal účtenku, beze slova sbalil nákup a odešel. Už se ani neotočil. Fronta se konečně pohnula a já zase zrychlila ruce. Bylo cítit, že si všichni oddechli. Já také. Ne proto, že bych měla radost z jeho nepohodlí, ale proto, že jsem si nenechala vnutit jeho tempo.
Když jsem později uklízela pult, vzpomněla jsem si na něj. Nepamatuji si jeho tvář, ale pamatuji si ten pocit, kdy jsem si uvědomila, že i v obyčejné práci má člověk alespoň malou kontrolu nad situací. A někdy stačí jen zpomalit a dát najevo, že respekt platí oběma směry, ne jen jedním.
