Článek
Pomoc sousedovi
Moje žena byla vždycky společenská, milá a nápomocná. Taková ta typická srdcařka, co se rozdá pro druhé. Když se k nám do ulice přistěhoval mladý muž s údajně nemocnou babičkou, hned nabídla pomoc. Prý že se na něj nemůžeme vykašlat, že má babičku upoutanou na lůžko a sám to všechno nezvládne. Jasně, pochopil jsem. Pomoc starým lidem je důležitá. A že prý u něj bude občas po práci, že mu pomůže s nákupem, uvaří, přinese z lékárny.
Ze začátku šla na hodinku, maximálně dvě. Ale postupem času tam začala trávit celé odpoledne. A nejen to, často se vracela až večer, někdy i kolem osmé. Prý že se to protáhlo, nebo že babička měla špatný den. Vždycky měla vysvětlení. Ale zároveň jsem si všiml, že se doma změnila. Byla nervózní, snadno se naštvala a především, přestala se mnou mluvit o běžných věcech. Přišlo mi, že doma duchem vůbec není.
Nečekaná kontrola
Jednou jsem zmínil, že bych tam s ní někdy zašel pomoct taky. Jen tak, ze zvědavosti. Hned se ohradila, že to není potřeba, že by to sousedovi nebylo příjemné, že je tam omezený prostor. Už v tu chvíli jsem měl podezření, ale snažil jsem se ho zahnat. Věřil jsem jí. Vždycky jsem jí věřil.
Pak ale přišel den, kdy jsem se neplánovaně vrátil z práce o tři hodiny dřív. Cestou jsem zvedl mobil a chtěl jí zavolat, ale nebrala to. Doma byla jen vzkaz na lednici: Jsem u souseda. V tu chvíli mi zatrnulo. Jak dlouho tam je, když mi nechala vzkaz a ví, že přijedu pozdě? Bylo mi jasné, že tohle není obyčejná pomoc.
Konečná
Šel jsem tam. Zazvonil. Otevřel mi ten mladý soused, rozcuchaný, s tričkem navlečeným naruby, a když mě uviděl, ztuhl. Za ním se objevila moje žena, taky rozpačitá, a v ruce držela hrnek s čajem. Ani se neptala, proč jsem tam. Věděla. Všichni jsme věděli. „A kde je babička?“ zeptal jsem se napůl ironicky. Chvilku ticho. Pak řekl něco v tom smyslu, že babička už dva týdny leží v léčebně na druhém konci města. Takže ty stovky hodin pomoci? Jen zástěrka. A já doma vařil, pral, čekal a věřil.
Večer si sbalila věci a odešla. Neházel jsem po ní talíře. Neřval jsem. Jen jsem si připadal jako největší blázen na světě. Důvěra je křehká věc. A někdy zjistíte, že zatímco vy budujete domov, ten druhý si v tichosti staví něco úplně jiného, jinde a s někým jiným.
