Článek
Každý den jako ve škole
Když jsem si brala učitele, myslela jsem si, že to bude pohoda. Měla jsem romantickou představu – knihy, večery u čaje, diskuze o životě a dětech. Realita? Můj muž přijde domů z „dvacetijednahodinové šichty“ a první, co udělá, je, že si sedne a spustí: „Já už na ty haranty fakt nemám.“ Nechápejte mě špatně, já ho mám ráda. Ale když vidím, jak se každé pondělí s výrazem frontového veterána vleče do práce, zatímco já makám na plný úvazek v kanceláři, kde mě nikdo netituloval „čarodějnicí“, začínám pochybovat.
Nemá přesčasy, má dlouhý víkendy, má volno o prázdninách… ale psychicky vypadá hůř než kolegyně, co tahá dvě směny v supermarketu. A to jako fakt. Vždycky mi říkal, že učit děti je poslání. Teď už ale spíš říká, že poslání je přežít do června.
Papíry, papíry a zase papíry
Dobře, přiznávám – dlouho jsem to brala na lehkou váhu. Dokud jsem mu jedno odpoledne nešla pomoct s opravováním testů. Seděla jsem u stolu dvě hodiny a měla jsem pocit, že mi odumřel mozek. „Doplnit chybějící čárky v souvětí.“ To bych nepřála ani nepříteli.
A tehdy mi to začalo docházet. Ty dvě hodiny byly jen špička ledovce. On tohle dělá každej večer. Navíc musí pořád připravovat nové materiály, číst si o inkluzi, vypisovat tabulky, komunikovat s rodiči, kteří si myslí, že jejich dítě je druhý Einstein. A když tohle všechno skončí, tak ho ještě seřve deváťák, protože dostal dvojku z diktátu.
Takže ano – je ve škole „jen“ 21 hodin týdně. Ale škola mu leze do života ze všech stran, jak voda do ponožek. A čím víc jsem to pozorovala, tím víc jsem chápala, proč je večer úplně mimo. Jen jsem si myslela, že učitelé mají nějakou obrannou superschopnost nebo co.
A pak přišlo září
Letos na konci prázdnin jsme jeli na dovolenou. Týden v horách, klid, krásné počasí, pohoda. Tři dny před koncem mi řekl: „Za chvíli začne škola. Mě už z toho bolí žaludek.“ A v ten moment jsem si uvědomila, že jeho práce ho fakt ničí.
Ten chlap, co umí vyprávět o historii tak, že by i mně začaly svítit oči, ten, co dětem nosí pomůcky z vlastních peněz, ten, co při prvních známkách pandemie udělal online výuku líp než půlka univerzit… tenhle chlap se pomalu rozpadá, protože stát z něj udělal něco mezi údržbářem a obětním beránkem.
A teď? Teď o změně neuvažuje. Říká, že kdyby odešel, tak už by se o ty děti neměl kdo postarat. A to mě vlastně dostalo.
Možná si pořád stěžuje. Možná občas přežene hysterii kvůli novému rozvrhu. Ale když jsem ho jednou slyšela v kuchyni říkat kamarádovi do telefonu: „Bez nich bych byl prázdnej. I když mě to žere, pořád je mám rád.“, tak jsem si uvědomila, že to není o těch hodinách. Je to o tom, že dává všechno – a nic moc za to nedostává zpátky.
Takže jo, teď už si na něj tolik nestěžuju. Jen mu občas koupím dobrou čokoládu. A když večer usne u plánování třídních schůzek, zakryju ho dekou. Protože i když je občas nesnesitelnej, pořád je to můj učitel.
