Článek
Nový mazlíček
Když jsme si pořídili papouška, byl to pro nás nový člen rodiny. Rychle si zvykl, opakoval naše slova, napodoboval zvuky z domu a bavil všechny návštěvy. Jedna věc nás ale od začátku zarážela. Pokaždé, když k plotu přišel soused, papoušek ztuhnul a začal vydávat zvláštní, ostrý křik. Nebyl to běžný zvuk, spíš varovný. Mával křídly, škrábal drápy po kleci a nepřestal, dokud soused nezmizel z dohledu.
Nejdřív jsme se tomu smáli. Říkali jsme, že si prostě na někoho zasedl. Jenže časem to přestalo být vtipné. Papoušek reagoval na souseda pokaždé stejně, a dokonce začal opakovat slova, která jsme nikdy doma neřekli. Když prošel kolem plotu, z ptačí klece se ozvalo ostré „Ticho!“ nebo „Neřvi!“. Bylo to až znepokojivé.
Co to dělá
Jedno odpoledne jsem si všimla něčeho zvláštního. Soused si myslel, že ho nikdo nevidí. Stál u našeho plotu, nakláněl se přes něj a něco šeptal směrem ke kleci. Papoušek okamžitě začal napodobovat zvuk našich dveří a hlas mého manžela: „Pojď dál.“ Stála jsem v kuchyni a poslouchala. Po zádech mi přeběhl mráz.
Rozhodli jsme se zjistit, co se děje. Manžel nainstaloval malou kameru, která zabírala zahradu a klec. A hned druhý den jsme měli odpověď. Na záznamu byl soused, jak se v době, kdy jsme nebyli doma, vyšplhal přes plot. Přiblížil se ke kleci, škubal za mřížky a dokonce se snažil papouška chytit. Nešlo o náhodu, dělal to opakovaně. Někdy se smál, jindy na něj křičel, když papoušek uhýbal.
Tohle teda ne
Když jsme mu záznam ukázali, nejdřív to bral jako vtip. Tvrdil, že se jen chtěl podívat, jestli je papoušek v pořádku. Ale ty hrubé pohyby a jeho tón mluvily za vše. Už jsme mu nemohli věřit. Postavili jsme vyšší plot, dali zámek na branku a papoušek od té doby ztichl.
Teď, když soused projde kolem, jen na něj vrhne dlouhý pohled a ani nešpitne. A já vím, že kdybychom toho malého tvora neposlouchali, nikdy bychom netušili, co se děje za našimi zády. Někdy zvířata mají jasno dřív než my lidé.
