Náš pes odmítal trávit čas s dcerou. Nevěnovali jsme tomu pozornost, dokud jsme nezjistili důvod

Náš pes vždycky patřil mezi společenské psy. Byl zvyklý běhat po domě, žadonit o pohlazení a spát tam, kde bylo nejvíc lidí. Když se narodila dcera, mysleli jsme, že u ní bude trávit nejvíc času. Jenže pokaždé, když se k ní přiblížil, zarazil se a odešel pryč. Ať jsem ji posadila na deku nebo ji měla v náručí, pes si od ní držel odstup.

Dokonce přestal chodit do pokoje, kde spala. Brali jsme to jako jeho způsob, jak si zvyká na změnu. Časem se chování stupňovalo. Pes se nechtěl přiblížit ani k jejím hračkám. Když jsme ho vybídli, aby se posadil vedle ní, stáhl se a zalezl do kouta. Připadalo nám to zvláštní, ale domnívali jsme se, že je jen opatrný a potřebuje čas.

Když dcera začala lézt, pes se jí vyhýbal tak výrazně, že to začalo působit až komicky. Jenže nic komického na tom nebylo. V momentě, kdy se naše dcera přiblížila k jeho misce, začal tiše kňučet. Nikdy na ni nezavrčel, spíš působil, jako by se něčeho bál.

Jednou jsem si všimla, že se pes v jejím pokoji chová jinak než jinde. Nepřiblížil se k postýlce, jen ji očichal z dálky a začal nervózně chodit kolem. Napadlo mě zkusit něco, co mě do té doby nikdy nenapadlo. Přiložila jsem ucho k matraci. Nebylo slyšet nic zvláštního. Přesto jsem měla pocit, že něco není v pořádku. Rozebrali jsme postýlku a pod rámem byla vyboulená část dřeva.

Zavolali jsme odborníka a zjistili jsme, že v konstrukci postýlky se usadili drobní škůdci, kteří postupně narušovali materiál. Při houpání nebo pohybu vydávalo dřevo vysoké zvuky, které lidské ucho nezachytilo, ale pes ano. Zvuk musel být pro něj nesnesitelný a spojil si ho s přítomností naší dcery. Proto se k ní nechtěl přiblížit. Jakmile jsme postýlku vyměnili, pes se začal chovat jako dřív.

Přicházel k ní s klidem, nechal ji sahat mu na srst a dokonce si vedle ní lehl. V tu chvíli jsme pochopili, že pes nebyl odtažitý ani žárlivý. Jen nás varoval způsobem, který jsme si špatně vyložili. Nikdy bych nečekala, že jeho strach bude signálem, díky kterému zabráníme tomu, aby se postýlka jednou pod dcerou zřítila. A od té chvíle si víc všímáme toho, co nám pes naznačuje, i když to na první pohled nedává smysl.