Článek
Všechno na správné cestě
O zásnubách jsem snila od dětství. Představovala jsem si, jak poklekne, vytáhne prstýnek a já se rozpláču štěstím. S přítelem jsme spolu chodili tři roky a zdálo se, že to k tomuto kroku spěje. Proto když mě jednou pozval na večeři do naší oblíbené restaurace a začal se chovat nezvykle nervózně, tušila jsem, co přijde.
A opravdu, po hlavním chodu vytáhl krabičku, otevřel ji a zeptal se: „Vezmeš si mě?“ Srdce mi poskočilo, oči se mi zalily slzami a už jsem chtěla říct ano. Jenže pak pokračoval: „Ale mám jednu podmínku.“ Zarazila jsem se. Nechápala jsem, proč by žádost o ruku měla mít nějaké ale. On se nadechl a řekl: „Chci, abys po svatbě zůstala doma. Přestaneš pracovat a budeš se starat jen o mě, o domácnost a naše budoucí děti. Já vydělám dost, nemusíš chodit do práce.“
Nesplnitelné podmínky
Na chvíli se mi zastavil dech. Vždycky jsem byla samostatná, měla svou kariéru a sny. Milovala jsem svou práci a neuměla si představit, že bych se jí vzdala jen proto, že to chce on. Myslela jsem, že mě žádá o ruku proto, že mě miluje takovou, jaká jsem a ne proto, aby mě změnil k obrazu svému.
„Promiň, ale tohle nemůžu přijmout,“ řekla jsem tiše. Viděla jsem, jak jeho úsměv pohasl. Snažil se mě přesvědčit, že mi chce ulehčit život, že nebudu muset řešit stres a že každá žena by o takovou „nabídku“ stála. Jenže já jsem cítila pravý opak, jako by mě chtěl zavřít do klece.
Rozchod
Večeře skončila v napjatém tichu. On byl zklamaný, že jsem neřekla ano, já byla zraněná, že jeho láska měla podmínky. Od té chvíle jsem věděla, že se naše cesty možná rozejdou. Protože pokud mě nedokáže přijmout s mými ambicemi a touhou po práci, pak mě vlastně nepřijímá vůbec.
Dodnes si pamatuji ten okamžik, kdy jsem místo vysněného „ano“ musela odmítnout. A i když to bolelo, vím, že jsem udělala správně. Protože manželství není o podmínkách, ale o lásce a respektu. A ten, kdo vám hned na začátku nastaví pravidla, která vás svazují, vám nikdy nedá opravdovou svobodu ani partnerství.
