Článek
Začátek problému
Všechno začalo nenápadně. Poslední měsíce rodiče častěji zmiňovali, že už jsem dlouho doma a že bych si měla najít něco svého. Myslela jsem, že jde jen o řeči, které lidé občas pronášejí ze zvyku. Jenže pak přišel večer, který všechno změnil. Seděli u stolu, vypadali odhodlaně a oznámili mi, že už je čas odejít. Nešlo o hádku, spíš o jejich představu o tom, jak má vypadat dospělý život. Podle nich se má člověk prostě sebrat, najít si byt a začít fungovat.
Vysvětlovala jsem jim, že nejsem rozmazlená. Že se mi jen nedaří najít něco, co by se dalo zaplatit. Nájem přesahující polovinu průměrné výplaty je pro ně prý jen známka toho, že hledám příliš pohodlí. Jenže já nehledám balkon, výhled ani moderní kuchyň. Hledám střechu nad hlavou, která mě finančně nezruinuje. Nic víc. Oni ale pořád mluvili o svém mládí, kdy bylo dostupné bydlení samozřejmostí, a vůbec si nepřipouštěli, že svět se změnil.
Marné hledání
Týdny jsem strávila procházením inzerátů a jezdila na prohlídky bytů, které byly často menší než pokoj u rodičů. Některé místnosti měly stěny tak tenké, že jsem slyšela každý zvuk ze sousedního bytu, jinde se dalo sotva projít mezi postelí a kuchyňským koutem. A ceny byly pořád stejné, někdy dokonce vyšší než u bytů, které měly aspoň trochu důstojné podmínky.
Čím víc jsem toho viděla, tím víc jsem chápala, že situace je ještě horší, než jsem si myslela. Když jsem to doma líčila, rodiče jen kroutili hlavou. Podle nich jsem přecitlivělá a nechci přijmout dospělost. Jedno ráno jsem se probudila a věděla jsem, že je to tady. Rodiče mi řekli, že mám měsíc na vystěhování. Nebyli zlí, jen naprosto přesvědčení o tom, že dělají správnou věc. Naložila jsem pár tašek, odjela ke známé a poprvé jsem měla pocit, že stojím uprostřed prázdna.
Nové uvědomění
Ten pokoj byl studený, vrzající postel mě okamžitě vrátila do reality. Seděla jsem tam a připadala si jako někdo, kdo ztratil všechno pohodlí najednou, i když o něj nikdy zvlášť neusiloval. Postupně jsem přišla na to, že ten rozpor mezi námi není o citech. Rodiče mě mají rádi, ale nerozumí době, ve které žiju. Oni vyrůstali v úplně jiném světě. Měli jistoty, které mladí dnes nemají. Mohli si dovolit začít nový život bez toho, aby jim první nájem spolkl většinu výplaty.
Čím víc jsem nad tím přemýšlela, tím víc mi docházelo, že mezi námi není zlý úmysl, jen neschopnost porozumět si napříč generacemi. A tak jsem si řekla, že jestli má mít můj život nějaký směr, musím ho najít sama, i když začínám z mnohem nižší startovní čáry, než měli oni.
