Článek
Hezký víkend
Náš syn je dospělý, je mu pětadvacet, pracuje, žije ve spolubydlení s kamarádem a občas se u nás doma ještě staví na kafe nebo jen tak na návštěvu. Vždycky byl spíš pohodář, trochu roztěkaný, ale jinak slušně vychovaný. Když nás požádal, jestli by si mohl na víkend půjčit náš byt, protože chce překvapit přítelkyni nějakým hezkým večerem, neviděli jsme důvod říct ne.
S manželem jsme stejně plánovali relaxační pobyt v lázních, který jsme si dlouho slibovali. Řekli jsme jen, ať na nic nestane a hlavně ať se chová jako doma, ale s respektem. Už po příchodu zpátky v neděli večer jsme věděli, že to byla chyba. Odemkla jsem dveře a v nose mě uhodil podivný pach, něco mezi parfémem, alkoholem a spáleným popcornem. Na zemi v předsíni ležely cizí tenisky a jakési ženské boty na podpatku. A to byl jen začátek.
Jako po výbuchu
Obývák vypadal jako po malém mejdanu. Přehoz z gauče byl na zemi, stůl pokrytý drobky, kelímky, ubrousky. Ve váze, která normálně stojí na polici, byla sušená růže. Romantické gesto? Možná. V kuchyni nás čekal dřez plný špinavého nádobí, mastné talíře, rozteklá zmrzlina v lednici a dokonce i zapnutý kávovar s nedopitou kávou.
Šla jsem dál a v chodbě mě zarazily dvě sklenky od vína a krabička od kondomů, zapomenutá mezi dveřmi ložnice. A tam jsem zůstala stát. Naše ložní prádlo bylo mokré a flekaté. Pod postelí cizí ponožky, na nočním stolku otevřený balíček lubrikačního gelu a použité ubrousky. V tu chvíli mi ztuhla krev v žilách. Ne snad kvůli samotnému faktu, že tam s někým byl, ale kvůli naprosté bezohlednosti.
Naposledy
Manžel odešel beze slova do koupelny a vrátil se se zubním kartáčkem. „Ten není náš, že?“ nebyla ani tak otázka, ale konstatování. Zvedl telefon a synovi zavolal. Na druhém konci byl nejdřív smích, pak rozpačitá omluva, že to nějak nevyšlo s úklidem a že nečekal, že přijedeme tak brzy. Nečekal? My jsme se vrátili podle plánu.
Ten večer jsme si s manželem sedli, ani jsme se spolu moc nebavili. Jen jsme oba cítili smutek. Ne z bordelu, ten jsme zvládli uklidit. Ale z toho, že člověk, kterého jsme vychovali, si neváží našeho bydlení. Druhý den jsme synovi zavolali znovu. Jasně jsme mu řekli, že dokud nepochopí, co přesně udělal špatně, nemá u nás co dělat. Klíče vrátil o týden později, ale omluvu jsme neslyšeli dodnes.
