Článek
Krize středního věku
Bylo mi právě pětapadesát a poprvé po dlouhé době jsem měla pocit, že by se v mém životě mohlo něco změnit. Děti už byly z domu, s manželem jsme se rozvedli dávno a já se smířila s tím, že už zůstanu sama. Chodila jsem do práce, večer domů, občas nějaká knížka, televize nebo sklenka vína. Už jsem si ani nepředstavovala, že bych mohla někoho potkat. A už vůbec ne někoho, kdo by mě skutečně viděl, takovou jaká jsem.
Ten večer jsem šla sama na koncert, lístek jsem měla dlouho dopředu, ale kamarádka to na poslední chvíli zrušila. Nechtěla jsem sedět doma, tak jsem šla. Vedle mě si sedl kluk, vysoký, usměvavý, oči jak z reklamy a hlavně byl neuvěřitelně pozorný. Začali jsme se bavit o muzice, o životě, smáli jsme se. Když mi řekl, že je mu dvacet pět, myslela jsem, že si dělá legraci. Nedělal.
Sociální experiment
Dala jsem mu číslo a nečekala, že se ozve. Ale on se ozval. A pak znovu. Psali jsme si hodiny. Nevyptával se na věk, neřešil rozdíl. Říkal, že se mu líbí, jak přemýšlím. Prý potkal dost holek, které umí jen pózovat na Instagramu. Já byla jiná a jemu se to líbilo. Začali jsme se scházet. Nejdřív jen na kávě, pak na procházkách, a jednoho večera mě chytil za ruku. A bylo to. Připadala jsem si jako v jiném světě. Nosil mi květiny, říkal, že jsem nádherná, že ho inspiruju.
Já úplně roztála. Koupila jsem si nové šaty, zhubla jsem pět kilo, najednou jsem měla chuť žít. Jednoho dne mi kamarádka poslala screenshot jeho profilu na sítích. Jiné jméno, jiná fotka, ale stejný kluk. Nevěřila jsem vlastním očím. Na účtu měl příspěvky o tom, jak zkoumá vztahy se staršími ženami. Sdílel anonymní zážitky s různými ženami. Jednu označoval jako „učitelku“, druhou jako „umělkyni“.
Poučení pro příště
A mě? Pochopila jsem, že jsem „kancelářská vdova“. Popis seděl do posledního detailu. Zamrazilo mě. Napsala jsem mu, že vím, kdo je. Odpověděl jen krátce: „Nemyslel jsem to špatně. Byla si fajn zážitek.“ Jako bych byla nějaký objekt. Něco, co si odškrtl na seznamu.
Dlouho jsem se z toho dostávala. Ne proto, že bych byla zlomená láskou, ale protože mě zasáhlo, jak snadno jsem naletěla. Cítila jsem se ponížená, stará, hloupá. A hlavně zneužitá. Dnes už se na to dívám jinak. Beru to jako životní facku, kterou jsem zřejmě potřebovala. Ale důvěřovat znovu? To ještě chvíli potrvá.
