Článek
Život bez dětí
Když jsme se s Evou poznali, bylo mi třicet a jí o dva roky méně. Už tehdy jsme se bavili o rodině a ona řekla jasně: „Děti nechci.“ Nebyl to pro mě problém. Měl jsem ji rád, chtěl jsem s ní sdílet život, a i když jsem si kdysi představoval, že jednou otcem budu, řekl jsem si, že jsou i jiné způsoby, jak prožít šťastný život.
Deset let jsme spolu žili spokojeně nebo aspoň jsem si to myslel. Cestovali jsme, věnovali se práci, chodili po restauracích, měli spoustu přátel. Když se jí někdo ptal, jestli nechceme děti, reagovala vždy stejně: „Ne, není to pro nás.“
Podivné změny
Pak se začala měnit. Častěji zůstávala v práci déle, trávila víkendy na akcích s kolegy a já si říkal, že prostě potřebuje víc prostoru. Byla jsem hrdý na to, že jí věřím a že jí neomezuji. Jenže pak přišel den, kdy mi oznámila, že je těhotná. Nejdřív jsem nechápal, co říká. Myslel jsem, že mě chce šokovat, protože přece celých deset let tvrdila, že děti nechce. Když jsem se zmohl na otázku „A co budeme dělat?“, přišla odpověď, která mi převrátila život: „My dva nic. Otec je někdo jiný.“
Zírala na mě bez emocí a pak dodala, že už několik měsíců má vztah s mužem z práce. Prý se zamilovala, a když zjistila, že čeká dítě, uvědomila si, že se mnou zůstávat nechce. V jedné větě mi vzala manželství, budoucnost a všechno, co jsem považoval za jisté.
Hořký konec
Během týdne se odstěhovala. Většinu svých věcí si vzala, zbytek nechala. Bylo to, jako by těch deset let smazala jediným rozhodnutím. Já zůstal v prázdném bytě, obklopený vzpomínkami a otázkami, na které už nikdy nedostanu odpověď. Nejhorší na tom nebyla zrada samotná, ale to, že mi roky brala možnost volby.
Kdybych věděl, že děti nechce jen se mnou, odešel bych už dávno a možná si našel někoho, s kým bych rodinu založil. Dnes už s ní nemluvím. Vím jen, že dítě má a žije s ním a novým partnerem. A já se učím přijmout fakt, že některé pravdy se lidé rozhodnou říct až tehdy, když už je pozdě všechno změnit.
