„Hlad na Vuhledaru“ aneb proč selhává válečné zásobování

Zkusím trochu popsat, jak funguje distribuce zásob a humanitární pomoci na Ukrajině. Možná vám to dá lepší obrázek kde a proč je potřeba stále pomáhat.

Na Ukrajině jsme od samotného začátku. Strávili jsme zde více než třetinu konfliktu od loňského února. Přesto článek berte jako poznatky z osobního pozorování, než jako celkovou analýzu. Ta ani není možná, ta válka je totiž obrovská. Stejně jako rozloha Ukrajiny.

Z úseku mezi Vuhledarem a Záporožím jsem se vrátil naposled v neděli, kde jsme vezli zásoby, dron a auto poblíž linie pro 46. brigádu. Byla to již naše třetí cesta na podporu těchto válečníků.

O měsíc dříve jsme byli o kus dál s diverzní a průzkumnou jednotkou pod českým velením. Z toho byl pro změnu tento report z dobývání pozice.

Troufám si říci, že na celém úseku od Avdivky až k Záporoží vázne zásobování základními potravinami a vodou. Munice je jiná otázka - ta má v logistice prioritu. A i když se s municí nerozhazuje, rozhodně jí není nedostatek.

U zásob vody a jídla jsme však byli svědky, že pomoci se vojákům na linii skutečně nedostává.

Jednou týdně přijelo auto s balíky vody. Na pět lidí šest balíků (54 litrů) a to včetně vody na vaření. Voda z vodovodu nelze pít, ta naše byla slaná. Reálně vystačíte maximálně tři dny, když není horko.

S jídlem je to podobné. Přijede auto a vyloží pytel brambor, menší pytel mrkve a trochu cibule. K tomu pytel, kde je několik balení masa a náhodných surovin - třeba 4 jogurty, kilo citrónu, máslo, jeden kefír. To ale pro bandu fyzicky pracujících chlapů nestačí.

Chléb se zaváží zvlášť, ale stalo se, že třeba celá várka která dorazila byla již plesnivá. Pro pět lidí bylo pět bochníků.

A to jsme ještě měli před sebou několik vesnic. Jak funguje zásobování tam si dokážete představit podle příspěvku „děkujeme, že jste si vzpomněli“. Jak píše, alespoň nemají frontu na jídlo.

Jednoduše, vzali jsme auto a jeli jsme koupit jídlo a pití za naše peníze asi 15 kilometrů daleko. Stejně tak to dělají vojáci. Ale jen pokud mohou. Ovšem i vzdálené tržiště bylo téměř každý den ostřelované.

Jakmile sedíte ve vesnici či městě pod nepřetržitou palbou, třeba Vuhledaru, do nejbližšího obchodu to máte cca hodinu cesty s rizikem, že vás po cestě trefí ruské dělostřelectvo. Stejné riziko podstupuje každý kdo vám zásoby poveze. Navíc se často jede rozbahněnou polní cestou, to ne každé auto zvládne. Dokonce ani terénní.

Proto dochází k situacím, že vojáci nemají téměř nic a je pro ně štěstí i obyčejná konzerva.

Jsem proto rád, že můžeme díky kampani „JAKO OD MAMINKY“ dovézt pestřejší plnohodnotnou stravu i tam.

Co vás možná překvapí je, že zeptáte-li se vojáků u Charkova, Slavjansku či Kramatorsku, řeknou, že nic nepotřebují a všeho mají dost. Mají sladkosti, mají proteinové prášky. Tam to obecně docela funguje. Často mají i kuchyni, kde je jídlo 24/7. A i když existují výjimky dle lokace a jednotky, zásobování je zde o několik úrovní lepší.

Teď vás napadne, že za tím bude určitě korupce. Jsme přeci na Ukrajině. Jenže tak jednoduché to prostě není. Důvody jsou mnohem složitější a pocítil je při válečném tažení již Napoleon či Hitler. Ukrajina je prostě těžká.

Pokud jste nebyli na Ukrajině tak jen obtížně pochopíte její velikost. Je to největší stát Evropy. Logistický řetězec je tak nesmírně dlouhý. Často začíná mnohem dříve než na Ukrajině. Třeba v Česku, Německu, Francii či Velké Británii.

Většina humanitárních organizací proto vykládá pomoc na západní Ukrajině. Tam se přeloží, rozdělí a putuje dál.

O tom kam putuje dál rozhoduje celá řada faktorů. Komu jste to dovezli, s kým má dobré zkušenosti, jaké má známé, kolik času může obětovat řidič, kolik peněz máte na palivo. Tím klíčovým faktorem je ale pohodlná dálniční síť.

Na doněcký úsek fronty si zajedete asi 400 kilometrů oproti třeba oblíbenému Charkovu kam na Východě míří většina pomoci. Možná se to nezdá jako moc, ale pokud trávíte týden nonstop jízdy v autě tak to hraje sakra roli.

Na západní Ukrajině jsou také velké týlové základny, kde se spotřebuje obrovské množství zásob. Tam tedy spotřebují většinu toho, co se doveze na západní Ukrajinu. Je to logické. Také je logické, že tam snědí to lepší, protože kdo by nechtěl pro své kolegy to nejlepší? My to pro naše jednotky řešíme úplně stejně.

I když už se podaří, abyste skutečně dojeli až k Doněcku máte tu problém, který zná každý provozovatel velkého eshopu, nebo kurýrní služby. Proklatá poslední míle.

Pojem „poslední míle“ označuje úsek, který už se nevyplácí kurýrovi řešit. Jednoduše náklady na doručení jsou zde veliké - čas, lidé, automobil, palivo.

Z České Armády i zahraničních misí jsme zvyklí, že vojáci bydlí na jednom místě na obrovských dobře hlídaných základnách - kasárnách. Pokud by takto bydleli vojáci na Ukrajině poblíž fronty tak už by dávno žádná armáda neexistovala. Rusové by je prostě rozstříleli raketovým dělostřelectvem.

Vojáci jsou proto rozeseti po malých skupinách na ohromné ploše. Jedině tak se na ně nevyplatí plácat drahé rakety. Není proto vůbec jednoduché je po děravých asfaltkách a rozbahněných polních cestách vyzásobit. Je to nákladné, je to neefektivní. Bohužel to ale nejde jinak.

To, kde mají vojáci hlad a žízeň proto ovlivňuje především jak přístupná je fronta, jak je vzdálená a aktuální způsob vedení války.

Jednoduché řešení neexistuje. My například na tento úsek fronty zásoby dovezeme, protože tam sami jezdíme. Všechny ale vyzásobit nedokážeme. Pomoci s tím můžete i vy, třeba právě díky projektu JAKOODMAMINKY.

Hlavním řešením je vyhnání Russáka zpátky za hranice. Je to jediný způsob jak zajistit, aby se blahobyt a mír opět začal vracet do Evropy. Rusko totiž vyváží jen hlad, zmar, bídu a válku.

Brzy přineseme další reportáž.

Kde nás můžete sledovat?

Podpořit naše projekty můžete na Darujme či na Doniu.