Jak Evropa rozhodla o pokračování války i když ji mohla ukončit

Evropa schválila půjčku Ukrajině v hodnotě 90 miliard eur na roky 2026 a 2027. Na první pohled se to jeví jako záchranné lano. Při bližším pohledu pod pokličku čísel a vojenské reality však zjišťujeme, že jde spíše o udržovací dávku pro pacienta, kterého se bojíme vyléčit. Následky ale budeme sklízet všichni a budou nás stát mnohem více.

Děkujeme, můžeme se radovat – během několika měsíců by totiž hrozil kolaps celé ukrajinské fronty, protože peníze by došly již na přelomu února a března. Možná si říkáte, že strašíme, ale opak je pravdou. Na vlastní oči jsme sledovali finanční potíže ukrajinské armády v roce 23 a 24. Jak se mění chování vojáků na pozicích, když se výplata jen o pár dní opozdí. Máte jít někam, kde máte šanci 1:100 že už se nevrátíte a do toho vám volá manželka, že ji nepřišly peníze na nájem. Stres se hromadí, napětí roste. Hádky nabírají na obrátkách.

V některých brigádách dokonce dostávali vojáci výplaty na střídačku, nebo po částech. Pokud by tato situace nastala v dnešní situaci, kdy je fronta mnohem brutálnější, dezerce by rostly exponenciálně. Mnoha hodinové jednání v Bruselu, které skončilo odsouhlasením půjčky tento scénář na dva roky odložilo. A to je věc z které můžeme mít skutečně upřímnou radost.

Tím ale dobré zprávy končí. Je potřeba k sobě být brutálně upřímní. Ukrajina potřebuje 60, ideálně však 70 miliard ročně, aby Rusa dokázala zastavit. Ne vytlačit, ne vyhrát válku, prostě jen udržet na místě. Pokud nebude mít prostředky na zastavení, Rus bude dál postupovat. To je prostě fakt.

A to je scénář kterého jsme dosáhli. Rus může dál plíživě postupovat. Situace pro Ukrajinu se bude nadále zhoršovat. Nadále nebude mít prostředky na větší vlnu mobilizace, která se prostě bez náborových bonusů a prostředků na výstroj a výcvik neobejde. Lidí na frontě bude nadále ubývat.

Lakmusovým papírkem je jako vždy reakce Kremlu. Jak poznáte, že Západ udělal chybu? Jednoduše. Pokud Medveděv hrozí jadernou apokalypsou a Peskov mluví o překročení červených linií, znamená to, že jsme udělali něco, co je skutečně bolí a čeho se bojí.

Tentokrát? Ticho. Nebo spíše tichý výsměch. Moskva se směje, protože umí počítat lépe než evropští byrokraté. Vidí, že schválená pomoc stačí na to, aby se Ukrajina nezhroutila zítra, ale nestačí na to, aby Rusko prohrálo. Je to pro ně signál slabosti. Signál, že Evropa není připravena jít do konfliktu naplno. A naši politici a jejich reakce jsou toho důkazem.

A co je ještě důležitější. Putin uchránil svých dvě stě miliard, které využívá jako zlatou klobásku na klacíku, kterým si vodí americké vyjednavače. Těm slíbil, že tyto prostředky budou využity na „obnovu Ukrajiny“ skrze americké, či rusko-americké společnosti. Což můžeme chápat tak, že by si je rozdělili oligarchové. A tato páka Rusku zůstává.

Rusko: Pro rok 2025 vyčlenil Kreml na válku (kapitoly obrany a bezpečnosti) celkem 15,5 bilionu rublů. V přepočtu to dělá přibližně 160 miliard dolarů (cca 150 miliard eur). To je částka, kterou Rusko reálně hází do pece války – na výrobu tanků, raket a platy žoldáků. Ve skutečnosti má jejich rozpočet ještě celou řadu skrytých kategorií, takže je celkový vojenský rozpočet větší. Jako příklad může posloužit „věda a výzkum“ což je jen jiné označení pro vývoj a výrobu dronů a raket.

Rus je zároveň ve výhodě z pohledů nákladů na válečnou produkci. Nedodržuje pracovní podmínky, využívá pracovní tábory, spolupráci s diktátory pod sankcemi atd.. Díky tomu se cena dělostřeleckého granátu v ruské armádě pohybuje mezi 500 až 1 000 Euro. Zatímco Evropa je schopna vyrobit obdobný granát za 3 až 4 tisíce Eur. A díky překupníkům a nevýhodným nákupům a prolobovaným projektům se může cena pohybovat na spotu až na úrovni 8 000 Eur za kus. Pravda, náš granát je zpravidla mnohem kvalitnější, ale bude jich klidně čtyřikrát méně, než těch Ruských. A to ponecháváme stranou výrobce, kteří v Srbsku přebalí čínské a asijské komponenty do vlastní krabice a je z toho „made in Europe“.

Aktuálně má Rus takový vojenský rozpočet, že dokáže tvořit rezervy v živé síle, v raketách i těžké technice. A tyto rezervy si nechystá na Ukrajinu. Rozhodně to tedy není scénář, který by se Evropě vyplatil. Pro nás je žádoucí, aby musel veškerý rozpočet utratit na Ukrajině a ideálně ještě prohrával. Vtip je v tom, že bychom toho mohli snadno dosáhnout.

Členské státy EU mají v roce 2025 odhadované souhrnné výdaje na obranu ve výši 392 miliard eur. To je více než dvojnásobek toho, co dává Rusko. Disponujeme ekonomikou, která je osmkrát silnější než ta ruská (HDP EU je přes 21 bilionů dolarů oproti 2,5 bilionu ruských).

Jak je tedy možné, že Rusko postupuje? Protože my své peníze „projídáme“ v neefektivních strukturách a betonu. Zatímco Rus dává 150 miliard eur na to, aby zničil sousední zemi, my dáváme stovky miliard na „obranu“, která se v reálu projevuje jako výstavba infrastruktury. Polsko vyčleňuje 60 miliard zlotých na „Východní štít“. Zní to hezky, ale v praxi to znamená betonování hranic, opravy mostů a dálnic, po kterých „jednou možná“ pojedou tanky. A oni pojedou přesně z tohoto důvodu.

Rusko se směje, protože vidí, že i když máme peníze, nemáme odvahu je použít tam, kde se rozhoduje – na frontě. Stačilo by investovat necelé 0,8 % HDP Evropské unie, abychom vyrovnali ruské válečné výdaje a systémově je přetlačili. Místo toho stavíme betonové zdi tisíc kilometrů od místa, kde se dnes skutečně bojuje o bezpečnost Evropy. Již jsme o tom psali dříve „Válka není charita“, včetně zdrojů.

V kontextu předchozích řádků je „půjčka“ 45 miliard ročně jen náplastí na naše svědomí. Na zastavení Rusa bychom potřebovali 60 - 70 miliard Eur ročně. Jak to víme? No protože to jsou náklady, které potřebovala ukrajinská armáda v předchozích letech. Pokud by v roce 2025 dostala Ukrajina tyto prostředky, Rus by dost možná nezískal ani těch 0,77 % území, které letos vyměnil za stovky tisíc životů svých vojáků. Bohužel Ukrajina neměla ani to. A úplné zastavení Rusa?

Abychom Rusa vystrašili a donutili ho vůbec přemýšlet o příměří, museli bychom vynaložit na podporu Ukrajiny alespoň 100 až 120 miliard ročně. Tedy více než dvojnásobek toho, co se podařilo dohodnout. To by mohlo mít odstrašující efekt, protože by z velké části dorovnávalo rozpočet Ruska. Ani to by možná nestačilo, ale k zamyšlení by to vedlo.

Stačilo by k tomu využít část prostředků, které jsme se zavázali investovat v rámci navyšování obraných rozpočtů NATO. Nejsou to peníze navíc, není je potřeba půjčovat, už z nich budujeme minová pole a betonové zátarasy na hranicích Evropské Unie. Posunout to minové pole o pár set kilometrů na východ se tak nezdá jako vůbec špatný nápad.

Ze summitu v Bruselu tak máme, jako lidé hluboce ponoření do války na Ukrajině, rozpačité pocity. Na jednu stranu jsme rádi za parametry „půjčky“, která je vlastně darem a z toho, že frontě nehrozí bezprostřední kolaps, na stranu druhou víme, že tato částka povede k tomu, že Rus nejen že bude postupovat, ale zároveň začne stupňovat své požadavky a navýší své válečné úsilí. A jak to víme? Protože po letech války přeci jen nepřítele trochu známe. Kreml nyní nepřemýšlí o tom, jak válku ukončit, ale jak ze svého rozpočtu vymáčknout ještě více zbraní a jak Evropu ještě více rozklížit, aby příště neprošla už vůbec žádná půjčka. A v tom má nyní nové želízko v ohni - Českou republiku a její vládu. Ani Orbán, ani Fico, se nestali hlásnou troubou putinových přání přes noc. Jednání v Bruselu je proto dalším důvodem k oslavám v Rusku.

Není čas ani prostor být defétistou. Je spíše čas na upřímný optimistický realismus. Putin sice má na pokračování války letos a příští rok, ale pak už se jeho šelmo stroj bude zadrhávat. Přijde zdanění úspor lidem a nebudou už žádné rezervy. Čínský strýček Si zároveň přestane být tak štědrý, protože jeho domácí problémy narůstají.

Proto naše pomoc a podpora, ochota věci měnit hraje naprosto zásadní roli. Přímo na frontě tvoří dobrovolnická materiální pomoc až třetinu pomoci. A to především té, na kterou velké rozpočty neslouží. Pokud tedy Ukrajinu podporujete již čtvrtým rokem a někdo i déle, nepochybně se vyplatí ty dva roky ještě vydržet.

Vždy je šance, že nějaký starý zlý geront půjde kolem otevřeného okna, vypije špatný čaj, nebo mu prostě praskne cévka. A na tento pád duševně chorého diktátora se vyplatí přiložit ruku k dílu. V tom je kus naděje.

Začít můžete třeba zde: https://donio.cz/nadeje-2026