Čtyři mýty o ukrajinských dezertérech

Pro další podporu Ukrajiny je jakákoliv negativní zmínka pomyslným červeným hadrem, který může znamenat omezení pomoci spojenců, a proto je potřeba brát tato témata vážně. Na druhou stranu nic není černobílé a míra dezerce a její příčiny leží trochu jinde než se v médiích prezentuje.

Západní média přebírají data navzájem od sebe. A v případě informování o dezercích na Ukrajině udělal New York Times zásadní chybu v překladu, kterou přebírala další média.

„New York Times trojnásobně nadhodnotil počet dezercí - Opendatabot“

Je velký rozdíl, zda jste vyšetřován kvůli opuštění pozice v bezvýchodné situaci, odskočíte si bez svolení na víkend za rodinou, nebo utečete ještě dřív, než uslyšíte první dopad dělostřeleckého granátu.

Toto rozlišuje i ukrajinský zákon, byť nedostatečně. Máte dva rozdílné typy dezercí. Můžeme jim říkat „malá a velká dezerce“.

Ukrajina eviduje počty dezercí a snaží se s faktorem pracovat. Ne však úplně šťastně. Už proto, že statistika například neřeší opakované dezerce, ke kterým se ještě dostaneme.

Zajímavé je pak srovnání vln mobilizace v roce 2015 a rokem 2022

Ten dokazuje, že míra Dezerce se snížila v roce 2022 o polovinu na vzdory tomu, že byla mobilizace mnohem rozsáhlejší.

Naopak výrazně narostlo právě neuposlechnutí rozkazů a opuštění pozice bez svolení. A toto číslo roste raketově i v posledním roce, kdy intenzita bojů dosahuje svého maxima. Většina probíhajících řízení spadá právě do této kategorie.

Zatímco neuposlechnutí rozkazu a samovolné opuštění pozice je většinou řešeno na úrovni našeho „přestupku“, dezerce je vážný zločin, kdy jdete sedět takzvaně natvrdo.

Přičemž při současné intenzitě bojů vzrostla čísla na násobky.

Jinak řečeno, při každém rozhodnutí tančíte na hraně velmi strmého srázu. Někdy musíte zvolit mezi téměř jistou smrtí a porušením pravidel. A buďte rádi, že taková rozhodnutí nemusíte dělat vy, ale stateční Ukrajinci.

Další zajímavostí, proč máme masivní nárůst počtů osob, které se vyhýbají odvodu je fakt, že do 16. července byla povinnost se přihlásit a aktualizovat své údaje. Což učinilo 4 miliony vojnou povinných. To není vůbec málo. S ostatními by mělo být zahájeno řízení. V současnosti jsou / měli by být považováni za dezertéry. Je potřeba chápat, že Ukrajina není Česko a polovina lidí nažije v místě svého trvalého bydliště. Ostatně pětina území je okupována, další místa byla zničena a lidé se odstěhovali, takže nevyzvednutí obsílky je mnohem častější. Ukrajina byla po dekády ve spárách proruské mafiánské chobotnice a důvěra v systém se buduje velmi pomalu.

Obecně je však potřeba brát v potaz, že Západ nevede válku jako Rusko. Dokonce je nepřijatelné, aby válku stejným způsobem vedl. Nemůžete dezertéry ani mučit, ani střílet. Druhá strana obě věci aktivně dělá. Protože pokud dezertérům hrozí maximálně vězení, bude přirozená míra dezerce vždy vysoká.

Navíc soudní systém Ukrajiny je značně přetížený a řeší se pouze zlomek případů, což samozřejmě vojáci vědí. K soudu se dostane jednotky procent případů.

Pojďme se ale podívat na čtyři hlavní mýty, které se okolo dezerce točí.

Důvodem proč lidé z nově trénovaných jednotek na Západě dezertují není ani tak jejich výcvik, vybavení, špatné velení, ale prostý fakt, kdo se na výcvik v zahraničí hlásil a dostal se tam.

Do zahraničí se z Ukrajiny velmi často jeli cvičit lidé, kteří odmítali narukovat s odůvodněním, že Ukrajina neposkytne dostatečný výcvik. Jinak řečeno, oddalovali nasazení v boji. A těch lidí bylo opravdu hodně.

Hrdinů je v každé zemi asi 5 %, takže se nelze divit, že zájemců o výcvik v zahraničí bylo tolik. Nelze se ani divit, že velká část těch lidí ani krátký výcvik na Západě nepřesvědčil, že teď už je vhodná doba.

Můžeme říci, že na boj na současné frontě vás nemůže připravit vůbec žádný výcvik. Nejen že se liší způsob boje podle části fronty, ale hlavně poslední dva až tři kilometry k Rusům jsou podmínky tak extrémní a variabilní, že je nelze žádným způsobem natrénovat. Často jde o holé přežívání, kde fungují jen ty nejzákladnější pravidla.

Proto taky každá jednotka, která ještě nebyla na frontě, zažije doslova kulturní šok, ať byl její výcvik sebelepší. Válka je složitá a dnes i velmi dynamická. Věci, které fungovaly před rokem dnes neobstojí.

Velmi často se ozývají hlasy, že je prostě potřeba namixovat ostřílené veterány s nováčky, a ne tvořit úplně nové formace.

To se samozřejmě děje, jinak by fronta dávno zkolabovala, ale vůbec to neřeší potřebu tvořit rezervy a nezohledňuje rozsah a délku konfliktu a situaci na frontě.

Co se stane, pokud odeberete zkušené veterány z fronty, abyste někde bokem trénovali šest měsíců novou brigádu? Ano, zkušení veteráni budou chybět na frontě. Přirozenou míru dezerce to ovšem nevyřeší tak jako tak.

Místo toho abyste měli lokalizované problémy (méně kvalitní jednotky na konkrétním úseku) tak naředěním všech jednotek současně snížíte bojové schopnosti na velké části fronty. Ve válce prostě často neexistují skvělá řešení. Jen špatné, nebo ještě horší.

Abyste mohli provádět optimálně výcvik, stavbu nových brigád a rotace, potřebovali byste na frontě ne jeden milion, ale dva až tři miliony vojáků. A kdo jim bude platit výplatu? Kdo jim dá výstroj? Kdo munici? A co těžká technika? Z problému mobilizace (a dezerce) máte rázem problém finanční. Takže se volí kompromisy, podle toho, jaké má Ukrajina zdroje.

Budeme rádi, když bude mít zdroje vyšší.

Jak jsme říkali - Ukrajina vojáky, kteří neposlechnou rozkaz nebo opustí pozici nestřílí (narozdíl od Rusů). Je tedy potřeba brát toto v potaz.

Abyste měli lepší obrázek, srovnejme míru dezerce s počtem ukončených kontraktů u dobrovolníků, kteří frontu mohli opustit bez postihu.

Pokud vezmete čísla lidí, kteří se přihlásili dobrovolně a mohli odejít (zahraniční, nebo Ukrajinci s jiným občanstvím), tak nejsou čísla rozvázání kontraktů příliš odlišná. Přibližně polovina rekrutů se nedostane vůbec na bojiště - buď se nedoplouží ke kontraktu, nebo zůstane sedět v týlu. Důvody jsou různé, od armádního marastu, až po zašívání lidí.

Již v úvodu tedy odpadne 50 % lidí, kteří z původního počtu dorazí na bojiště.

Polovina dobrovolníků dorazí na frontu a zde přichází první střet s realitou. Velmi často v podobě dronů a dělostřelectva. Z poloviny, která se na bojiště dostane, první střet neustojí psychicky další polovina. To jste na čtvrtině původního počtu.

Takže máte přibližně 25 % lidí schopných boje.

Tohle číslo odpovídá plus mínus všude. To by nebyl v zásadě až takový problém, protože správně potřebujete zhruba dvě třetiny lidí jako týlové zajištění, zálohu, ochranu klíčové infrastruktury, pvo napříč Ukrajinou atd…

Prostě dvě třetiny vojska nepotřebujete držet v zákopu.

Jenže problém prostě je, že to nemáte, jak protřídit a také byste na tak velkou frontu a tři roky trvající konflikt potřebovali mnohem víc lidí. Opět se tak dostáváte na násobky lidí, výzbroje, výstroje. Opět jde o peníze.

Hlavní rozdíl mezi dobrovolníky a mobilizovanými není až tak procento kolik z nich bude nakonec ochotno bojovat, ale v tom, že dobrovolníci měli často zkušenosti z armády (někteří i z války), a to se pozitivně promítalo do bojeschopnosti jednotky. Těch 25 % co zůstane je prostě kvalitnějších. Bojeschopná jednotka pak jako celek funguje lépe a je odolnější.

Neznamená to ale nutně, že člověk z armády bude mít vyšší bojovou morálku. Jen zpravidla zná mnohem více věcí a je na čem stavět. Rozhodně však mobilizované nelze shazovat obecně. Výrazně vyšší míra dezerce tam není, pokud to vůbec lze paušálně hodnotit, těžko totiž najdete optimální srovnávací data.

Co je ovšem pitomé, když uděláte novou brigádu a tuhle statistiku úplně ignorujete a myslíte, že to bude jinak. V rozhodnutí tvořit nové brigády to byl příliš optimistický předpoklad a je jisté, že znovu už Ukrajina takovou chybu neudělá.

Další argument, který často zaznívá je, že nemá smysl nutit bojovat lidi, kteří bojovat jít nechtějí. Jenže to je naivní názor, který lze uplatňovat jen v období míru.

Pokud máte tak brutální válku jako je ta na Ukrajině - musíte mobilizovat. Obranu státu nelze postavit na 5 % hrdinů, kteří půjdou bojovat dobrovolně. Ostatně proto máme i v naší zemi jasně stanovená pravidla mobilizace. Profesionální armáda v případě konfliktu tvoří pouze páteř a hlavní tíha bojů bude také na mobilizovaných - tedy na vás.

Zákonitě mobilizujete lidi, kteří tvrdí, že bojovat „nebudou“. Není to jejich volba číslo jedna. Pokud ale takový člověk zvládne alespoň držet díru do prvního kontaktu, pořád je to pro armádu použitelný člověk.

Většina fronty je „klidnější“ a bojuje se na takovou vzdálenost, že Rusa na blízko nepotkáte. Ostatně toto se velitelé učí celý život. Rusy od vás drží celá paleta překážek - minová pole, terén a zátarasy, kulomety, drony, těžká technika, dělostřelectvo…

Vaší prací je tam hlavně být, dělat uši a oči, ukazovat, že tudy projít nelze. A dalším nevděčným úkolem je dělat ze sebe terč pro drony a dělostřelectvo (bohužel i to je úloha pěchoty).

Když přijde na blízký kontakt tak se ty lidi stáhnou, často bez přímého rozkazu - velení to pak často označí za opuštění pozice bez povolení. Jenže jak byste se zachovali vy? Většinou jsou tito lidé Rusy také výrazně přečísleni a před útokem je několika denní dělostřelecká a dronová příprava, která pročeše vaše řady. Dezerce to je, ale nelze říct, že by ten člověk neplnil velkou část času svou roli.

Takových situací je každý den hodně. Proto Rus místy postupuje.

To je realita války ve stylu první světové. Držíte jámu, než vás převalí obrovská přesila. Proto mobilizovaní opouští pozice. Bohužel málokdy to dokáže velitelství vyhodnotit na dálku a opuštění pozice včas odsouhlasit.

Přesně tuhle válku Evropa opět dopustila. Nemusela.

Podstata ale je, že jámu je třeba držet co nejdéle to jde. Kdo v ní bude, není kolikrát až tak podstatné. Držet tam ostřílené veterány, které můžete využít efektivněji jinde, nedává smysl.

Známe řadu lidí, kteří tu bojují celé roky. Pak se něco stane, nebo už jsou na tom psychicky hodně špatně a nevidí jinou cestu než utéct. Domu, za ženskýma, za svou dívkou, za rodinou, to je jedno.

Po půl roce se vrátí. Znovu bojují. Jak vám ubývají kolegové, je to neuvěřitelně náročné na psychiku. Víte, že další cesta na pozici bude asi poslední. To nelze snášet tři roky v kuse.

Další ostřílení válečníci dezertovali z jednotek, kde bylo špatné velení, nebo na daném úseku nebyla vůbec žádná šance přežít. Pak ale okamžitě přešli do jiné (útočné) brigády a řežou okupanty na jiném místě.

Jsou to lidé, kteří mají medaile, velké množství blízkých kontaktů, koule tak velké že je tahají po poli a přesto… přijde okamžik, kdy už nemůžete. Světlo na konci tunelu zhasne.

O sebevraždách se tu moc nemluví, ale jsou a je jich dost. Když vidíte ošlehané válečníky brečet, křičet ze spaní, v psychózách rozbíjet věci…dezerce je často jediná volba pro život. Je tu dost lidí, co mají za sebou 3-4 dezerce. Za ty roky se to nastřádá.

Je to válka a do pekla je to opravdu jenom kousek.

Až budete psát ošklivé komentáře o ukrajinských dezertérech, zamyslete se nad tím, jaké jsou obecné šance na přežití a zda byste je dokázali každý den sami snášet.

Každý den začínáte na pozici se šancí 1:50 že zemřete.

Tohle číslo se každý den resetuje. Někdo má štěstí, někdo ne. Ruleta se hraje 24/7.

Pokud jdete na pozici, tak máte šanci 1:5 že budete raněni. Tedy velmi vysokou šanci. Jsou úseky, kde jsou čísla o něco lepší, ale jsou i místa, kde se ze tří lidí vrátili pokaždé maximálně dva. To bylo třeba v bojích o Avdiivku, nebo pod Novomykhailivkou.

Pokud jste raněni, máte šanci 1:10, že zemřete.

Hodně záleží, kde jste a také s kým. Rizika jdou hodně minimalizovat, ale ne pokaždé. Nikdo nemá štěstí věčně.

Takže když víte, že máte prakticky jistotu, že budete raněni a že 10 % raněných umře, jeli byste na brutální frontu u Pokrovsku s nadšením, nebo byste při pauze na cigáro nastoupili do autobusu opačným směrem?

Na závěr lze dodat, že Ukrajina by skutečně spoustu věcí mohla dělat lépe v rámci přípravy a mobilizace. Lidí je málo, trénink není dostatečný, špatně se řeší dezerce. No - jejich velení to dělá jak nejlépe umí. Spousta rozhodnutí, které stojí mnoho životů. Ať uděláte jakékoliv rozhodnutí, někdo umře. Bránit zemi je hrozně obtížné a zároveň velmi statečné.

Na druhou stranu „velká“ čísla říkají že to zas tak kritické není. Ano, na frontě máme málo lidí, abychom dokázali ubránit každé pole, každý pás stromů, každý metr ukrajinské země. Je to největší evropská země. Ale zeptejte se sami sebe - je tohle to co vyhraje Ukrajině válku?

Je stále jasnější, že Rus tímto způsobem válku prohraje. Zatímco Ukrajinské technologické možnosti se stále zvyšují, rudá armáda směřuje po zcela opačné trajektorii, nasazuje civilní auta, a dokonce i osly. Ukrajinci jim ničí logistiku takovým způsobem, že nejsou schopni postupovat jinak než pěšky.

Takže jak velký problém je dezerce na straně Ukrajiny?

Dokud Ukrajina nebude dezertéry střílet, tak míra dezerce zůstane taková, jaká je. U nově formovaných jednotek bude zřejmě vyšší než 25 %. A věříme, že střílet je nezačne, přišla by o spoustu skvělých lidí. Jen je třeba s tímhle faktorem počítat.

Je to tedy problém, který je třeba řešit. Zároveň se téměř polovina dezertérů vrací zpět na frontu během tří měsíců dobrovolně, další je následují později. Za prvních 10 měsíců loňského roku se z 19 900 dezertérů vrátilo do služby 8 000.

Jak už bylo zmíněno, nejsou neobvyklé opakované dezerce, přesto tito lidé jdou opět do boje. Existuje něco jako davová panika, a to se děje i při cestě na frontu. Jakmile nastane, jde to těžko řídit. Vytrvalým úsilím a seriózní komunikací se daří část chlapů přesvědčit a znovu povolat.

Situace je těžká, vážná, ale je zvládnutelná. Dělají se chyby? Jo!

Ale kvůli tomu bojovat nepřestaneme.

A jestli si někdo myslí, že to mají Ukrajinci jinak, tak se pletou.

Ukrajinci bojovat nepřestanou, protože nemají na výběr.

Buď vybojují remízu, nebo je čeká totální likvidace velké části národa.

A likvidace to bude jako za Stalinových čistek. Opravdu to chceme znovu dopustit?

Chcete-li aby Ukrajina vyhrála, je třeba vytrvat a přispět svým dílem. O vítězství rozhodnou finanční zdroje. Tak jak to je u každé války. Přispívejte tedy pravidelně, opakovaně, jedině tak můžeme vyhrát. Čeká nás ještě asi rok a půl tvrdých bojů.

Pomáhejte dál.

PŘISPĚT NA OPERACI BOBR MŮŽETE ZDE.

Zdroje: