Článek
Je člověk v podstatě dobrý?
Je rozšířeným omylem, že člověk se rodí jako ze své podstaty dobrá bytost, kterou lze samozřejmě zkazit a potom je bytostí špatnou. Podle této představy nic mezi vlastně neexistuje a člověk se vydává jedním nebo druhým směrem. Nic nemůže být dále od pravdy. Skutečnost je mnohem košatější a hranice mezi dobrým člověkem a sadistickou bestií je mnohem tenčí, než jsme si ochotni připustit. Důkazů je přitom víc než dost.
Stanfordský experiment
Začít můžeme (a vlastně prakticky musíme) odkazem na slavný Stanfordský experiment. V roce 1971 zorganizoval na Stanfordské univerzitě profesor Philip Zimbardo psychologický experiment: na základě novinového inzerátu přijal několik desítek dobrovolníků z prostředí střední společenské třídy a náhodně je rozdělil do dvou skupin. První skupina představovala vězně, druhá dozorce, a dobrovolníci byli umístěni do simulovaného vězeňského prostředí. Podrobný popis experimentu není předmětem tohoto článku, ve stručnosti lze ale říci, že již po několika dnech se skupina „dozorců“ začala k vězňům chovat s neočekávanou brutalitou. Docházelo k tělesným trestům, psychickému teroru, ponižování včetně sexuálního apod. Experiment byl po šesti dnech na naléhání jedné ze Zimbardových kolegyň ukončen.
Účastníci tzv. Stanfordského experimentu v roce 1971
Výsledky Stanfordského experimentu byly doslova šokující. I lidé, kteří ve skutečném životě byli pacifisty a zcela obyčejnými slušnými občany, se chovali nesmírně sadisticky a brutálně. Tito lidé si přitom navíc byli vědomi toho, že nejednají se skutečnými kriminálníky. Experiment na univerzitě byl sice šokující, ale stále šlo o simulované prostředí, z nějž si sice mnozí odnesli těžké psychické šrámy, nikdo ale nezemřel. V reálném světě toto neplatí.
Druhá světová válka jako studnice příběhů lidských bestií
Dne 10. června 1942 nastoupila popravčí četa na zahradu Horákova statku v Lidicích a postupně zastřelila 173 lidických mužů ve věku od 14 do 84 let. Co dělali jednotliví členové popravčí čety před druhou světovou válkou? Kolik z nich studovalo? Kolik jich pracovalo v běžných profesích, chodilo se bavit s kamarády, mělo rádo svého psa a slavilo Vánoce s příbuznými stejně jako každý jiný? Pravděpodobně všichni. A kdyby se místo v Německu narodili ve Spojených státech, mohli z nich být oslavovaní hrdinové Bratrstva neohrožených.
Nezůstávejme ale jen na jedné straně barikády. Na konci července 1945 se výbuch v Ústí nad Labem zvrtl v lynčování Němců. Z mostu byla shozena matka i se svým malým dítětem v kočárku. A stejné výjevy se děly po celé osvobozené republice. Na svědomí je měli v naprosté většině případů lidé, kteří nebyli odbojáři a válku prožili tak, že se okupantům nikterak nepostavili, stejně tak ovšem nekolaborovali. Najednou se z nich ale staly skutečné bestie. Nešlo tedy o to, že by tito lidé byli předtím dobří nebo špatní. Je to síla okamžiku a davové chování, které obyčejného člověka donutí shodit do řeky kočárek i s dítětem. Kdo si může být jistý, že by tomuto tlaku odolal?
Efekt motýlího křídla a Karel Čurda v každém z nás
Zůstaňme v období druhé světové války a podívejme se na jinou cestu k tomu stát se bestií. Symbolem zrádce s velkým „Z“ je jistě Karel Čurda. Nejen, že dovedl nepřátele k úkrytu sedmi parašutistů v kostele v Resslově ulici, ale i později vehnal řadu lidí do náruče gestapa a tím i na smrt. Karel Čurda přitom prokázal na začátku války větší statečnost než naprostá většina ostatních. Odešel bojovat do zahraničí, prošel si boji ve Francii, kde si počínal velmi dobře. Absolvoval parašutistický výcvik a stejně jako ostatní parašutisté byl ochoten vyskočit do tmy nad Protektorátem. Netušil přitom, co jej čeká a věděl, že mu půjde o život.
Pod tlakem, který si nikdo z nás neumí představit a ve strachu o své blízké udělal následně chybu a osudově selhal. Stačilo jedno jediné rozhodnutí a jeho jméno by dnes bylo nejspíš psáno v jednom řádku s ostatními sedmi hrdiny. To samozřejmě není omluva Karla Čurdy, který už navždy zůstane jedním z největších zrádců naší historie. Je ale na místě být opatrný právě s oním tvrzením, že „já bych se jako Karel Čurda nikdy nezachoval“. Většina obyvatel Protektorátu se neodhodlala ani zdaleka k tomu, co Karel Čurda. Žili si svůj život v Protektorátu, nekolaborovali, ale ani s okupanty nebojovali. Jsou lepší než Čurda? Nebo horší?
Zrádce Karel Čurda: jak málo chybělo k tomu, aby byl dnes hrdinou
Čurdův osud se nerozhodl při narození, ani v dětství, zrodil se v jedné vteřině, v níž se rozhodl vyrazit k rodičům do jihočeské Nové Hlíny. Tento okamžik z něj udělal bestii namísto hrdiny. Fyzika a matematika znají tuto situaci pod pojmem „efekt motýlího křídla“. Zdánlivě drobná akce, která však má později monumentální a zcela zásadní důsledky.
Každý psycholog vám bez zaváhání řekne, že nikdo není schopný předem říci, jak se zachová v situaci extrémního tlaku. Stoprocentně to nejsou schopné odhalit ani sebelepší psychologické testy. Opět se tak dostáváme k větě: „já bych to nikdy neudělal“. Pokud tuto větu někdo používá, a přitom konkrétní zkušenost nemá, nelze jej brát vážně. A neplatí to ani zdaleka jen pro válečné konflikty. Ty představují extrémní případy, na kterých lze obecné zákonitosti (či spíše jejich absenci) dobře demonstrovat. Ale výše uvedené platí v mnoha oblastech našich životů.
