Článek
Kdo byl Karel Slavoj Amerling
Mezi takovými významnými osobnostmi, které ve své době udávaly trendy ve společnosti, byl i Karel Slavoj Amerling. Byl to muž mnoha talentů a zásluh, jehož jméno je i přesto dnes prakticky neznámé. A přitom bylo jeho jméno v 19. století vyslovováno s úctou a patřil mezi nejvýznamnější české učence. Jak je tedy možné, že jeho odkaz téměř úplně zmizel z českého povědomí?
Karel Slavomír Amerling (jméno Slavomír si později ve vlasteneckém nadšení změnil na Slavoj) se narodil v roce 1807 do rodiny hostinského v západočeských Klatovech. První vzdělání mu předával jeho dědeček, poté začal s filozofií, ale díky svému talentu to nakonec dotáhl na lékaře. Po škole ale začal pracovat na univerzitě jako asistent profesora mineralogie Jana Svatopluka Presla, kterému se staral o jeho sbírky.
Karel Amerling byl dokonalým příkladem renesančního člověka (přiznejme si ale, že poněkud neukotveného a vrtkavého). Zajímalo jej prakticky všechno a podle toho také vypadalo jeho dílo. Napsal disertační práci na téma krystalografie, pod pseudonymem Strnad Klatovský psal do časopisů o botanice a zoologii a napsal dětskou knížku o hmyzu. Následně ho začalo zajímat hornictví a začal pracovat jako tajemník majitele dolů Kašpara Šternberka.Tím se dostal do blízkosti tzv. Vlasteneckého muzea (ano, to je naše dobře známé Národní muzeum). Ve volném čase potom začal sepisovat objemné dílo o sluneční soustavě.
Pokud vás už v tuto chvíli napadá podobnost s Járou Cimrmanem, nejste první ani poslední. A to jsme podrobněji nezmínili Amerlingův vlastenecký zápal srovnatelný s tím Cimrmanovým. Ten byl mimochodem patrný již v jeho astronomickém spise. Nezapomněl totiž upozornit na to, že Merkur byl dříve Dobropán. Venuše se jmenovala Krasopaní, Mars byl Smrtonoš, Jupiter zase Kralomoc a Saturn Hladolet. Nově objevený Uran pak pojmenoval sám Amerling jako Nebešťanku.
Pozdější portrét Karla Slavoje Amerlinga.
Amerling pedagogem
I přes nesmírně široký záběr byla Amerlingovou skutečnou vášní pedagogika. Pevně věřil, že vzdělání by mělo být dostupné každému, a rozhodl se, že reformuje školský systém. Jeho vzorem nebyl v tomto ohledu nikdo jiný než Jan Amos Komenský. Svoji školu nazval Budeč (opět projev jeho romantického vlastenectví) a plánoval, že v ní bude vzdělávat další pedagogy, ale i kohokoliv jiného, kdo o to projeví zájem, od uhlobarona po hospodyni (ano, škola měla být i pro ženy).
Amerling sehnal na svoji školu pozemky v prostoru dnešní Žitné ulice v Praze a díky úvěrům i dotacím od jeho dobře situovaných a vysoce postavených kontaktů se mohlo začít stavět. A nebyl by to Amerling, kdyby po dokončení stavby zůstalo jen u původních plánů. Kromě školy zde vznikla také hodinářská dílna, tiskárna s možností tisku ve všech známých abecedách od hlaholice po egyptské hieroglyfy i nemocnice. V ní Amerling začal léčit své pacienty metodou tzv. „zavejcování“. Ta spočívala v ordinování kombinace zábalů, pocení a diety. U svých kolegů za ni mnoho potlesku nesklidil a začal být označován za blázna.
Při popisu Budče jsme vynechali ještě chemické laboratoře i mechanické díly a také jedinečnou zahradu. Předchozí výčet zní asi opravdu poněkud Cimrmanovsky, ale zdání klame. Šlo ve skutečnosti o instituci, která doslova předběhla svoji dobu. Vše totiž bylo skutečně dokonale promyšleno a podobné školy se začaly znovu objevovat až někdy po druhé světové válce. Zpočátku všechno vypadalo velmi dobře. Pak se ale začala situace zhoršovat.
Jednoho dne navštívil školu ruský ministr osvěty. Tím se škola dostala do hledáčku rakouské policie a začaly razie. Když při nich byly nalezeny předměty jako srolovaná vlajka s českým lvem, smyčka se začala utahovat. Amerling sice neputoval do vězení, ale se školou byl konec. Stejnou měrou se na tom podílela ztráta důvěry potenciálních studentů i Amerlingova povaha. Raději se toulal po hvězdách, než by se staral o účetnictví a další přízemní věci.
Starost o postižené
Z tvůrce školy Budeč se stal zlomený člověk, z tohoto stavu ho ale potom dostala nabídka, aby vedl první český zemský učitelský ústav. Ředitelem byl dlouhých 25 let. Možná ještě zajímavějším pedagogickým úspěchem Karla Slavoje Amerlinga byla účast při zakládání „Ústavu pro blbce a idioty“. Z dnešního pohledu šlo sice o instituci s poněkud hanlivým názvem, ve své době se ale jednalo o nesmírně pokrokovou instituci, první svého druhu v Evropě.
Zatímco klasické blázince fungovaly v té době především jako místa, kde bylo možné psychicky nemocné izolovat od společnosti, Amerlingova vize byla jiná. On sám ji popsal dnes těžko přijatelnými slovy, ale v kontextu své doby se jednalo o něco, co opět předběhlo svoji dobu: „cílem práce s idioty je vychovat, pokud to zdravotní stav chovance dovoluje, pracujícího kreténa nebo blbce“.
Postava nepraktického snílka se tak nakonec proměnila ve skutečného reformátora, jehož dílo zaslouží uznání a lze jen litovat, že na svoji dobu bylo možná až příliš vizionářské. Karel Slavoj Amerling zemřel ve svém Ústavu, jehož všichni klienti jej doslova milovali, v roce 1884.
Od velikánů jako byl Jan Neruda, Antal Stašek nebo Eliška Krásnohorská se dočkal uznání vyjádřené slovními obraty jako „pionýr nové doby“, „kulturní hrdina“ nebo „génius, kterého jeho současníci nepochopili“. Dnes, když už jeho velikost chápeme, jsme na něj již bohužel zapomněli…
Zdroje informací: https://dvojka.rozhlas.cz/719-schuzka-strnad-klatovsky-7940748
