Článek
Vznik nového státu a období první republiky
Dne 28. října 1918 večer podepsali Antonín Švehla, Alois Rašín, Jiří Stříbrný, Vavro Šrobár a František Soukup (dnes označovaní jako „muži 28. října“) zákon o zřízení samostatného státu československého. Bylo nevyhnutelné, že pro nově vzniklou republiku se tento den, resp. jeho odkaz, stane jedním z jejích pilířů.
Slavit se začalo hned první výročí v roce následujícím a v témže roce byl 28. říjen prohlášen za státní svátek. Lid nové republiky si její vznik připomínal se skutečným nadšením. Anebo ne? Je třeba si uvědomit, že Československo vzniklo jako stát multinárodnostní. A zatímco Češi jej okamžitě přijali za svůj a každé výročí vzniku mohutně oslavovali, Slováci byli v nadšení o něco vlažnější a pro Němce či Maďary šlo v mnoha případech spíše o výročí národního neštěstí a den smutku. Jak ale bylo řečeno, Češi svátek logicky okamžitě přijali za svůj.
Za první republiky, zvláště ve dvacátých letech, měli lidé stále v živé paměti emoce, které se pojily se vznikem Československa. Navíc mohli mít všichni stále před očima i prezidenta Masaryka coby symbol ideálů mladé republiky. Třicátá léta přinesla světovou hospodářskou krizi a tím i určitou změnu ve vnímání státního svátku. Nadšení pro cokoliv zkrátka ubývalo. S tím, jak se začalo zhmotňovat německé nebezpečí, ale lidé opět začali vnímat 28. říjen jako svůj zásadní symbol a oslavy jim dodávaly sebevědomí a odhodlání tomuto nebezpečí čelit.
Oslavy 28. října v roce 1928
Poslední dva státní svátky předválečného Československa byly hodně smutné. V roce 1937 se svátek slavil nejen ve stínu teď již zcela neskrývaných hrozeb ze strany hitlerovského Německa, ale také jen několik týdnů po pohřbu T. G. Masaryka. A v roce 1938 zase ještě ani neuschnul inkoust na mnichovské dohodě. V tomto případě se již o oslavách snad ani nedá mluvit. Stále ještě se ale jednalo o státní svátek.
Druhá světová válka
V roce 1939 už republika, jejíž vznik se měl 28. října slavit, neexistovala. Vznikl tzv. Protektorát Čechy a Morava pod nadvládou německých okupantů a Slovensko se dokonce ochotně odtrhlo. Přesto zde ale byl dostatek lidí, kteří zůstávali věrni ideálům první republiky a nebáli se je připomínat. Oslavy tak měly podobu demonstrace, která však skončila tragicky. Zásah německých bezpečnostních složek za sebou nechal dva mrtvé, Jana Opletala a Václava Sedláčka.
V následujících letech druhé světové války již veřejné oslavy vzniku republiky nebyly možné a lidé si výročí připomínali v soukromí, případně prostřednictvím akcí jako bylo položení květin ke hrobu neznámého vojína. Jinak tomu ale bylo v jednotkách československé exilové armády, kde byl 28. říjen naopak slaven s velkou vervou. Není divu, symbolizoval přece to, zač vojáci bojovali. Mimochodem, 28. říjen měl být využit i k atentátu na Reinharda Heydricha. Realita války ale v tomto směru symbolice příliš nepřála a celá akce mohla proběhnout až později.
28. říjen a komunistický režim
V prvních letech po válce byl 28. říjen opět slaven, především v roce 1945 „se vší parádou“, přesto byla ale atmosféra jiná. Stále více se do popředí drala komunistická strana, která na první republice nenechala nit suchou a označovala jí za sociálně nespravedlivou a vykořisťující pracující lid. Bohužel, tato rétorika až příliš často padala na úrodnou půdu.
V roce 1953 došlo k vyškrtnutí 28. října ze seznamu státních svátků. Oslavy vzniku republiky se staly nežádoucí a opět se přesunuly do domácností a malých komunit. Jakékoliv pokusy o veřejné projevy sympatií k masarykovskému státu byly tvrdě potlačovány. Situace se začala měnit až v šedesátých letech, kdy se o 28. říjnu opět začalo mluvit. Netrvalo to ale dlouho, srpnová invaze sil Varšavské smlouvy v roce 1968 ukončila jakékoliv naděje na to, že by se snad mohlo 40. výročí slavit oficiálně. Na podzim 1968 se konaly některé demonstrace spojené s 28. říjnem, avšak pod bedlivým dohledem SNB a dalších složek. Nedošlo ale k žádnému brutálnímu zásahu, společnost ještě v této chvíli nebyla „normalizovaná“ a i mnozí příslušníci bezpečnostních složek jistě s demonstranty sympatizovali.
O dalších dvacet let později, v roce 1988 se již Husákův režim drolil stejně jako celý východní blok. V Sovětském svazu probíhaly perestrojka a glasnost a českoslovenští komunisté jako jistou domácí alternativu nabídli společnosti obnovení státního svátku (byť k němu přidali i oslavy 43. výročí znárodnění). Oslavy se nicméně poměrně logicky změnily v protirežimní demonstrace, které SNB poměrně brutálně potlačila. Bylo ale jasné, že společnost spěje k bodu zvratu. Ten přišel o rok později 17. listopadu. Od té doby si opět připomínáme vznik republiky ve svobodných podmínkách.
