Článek
A vzplanou další pochodně
Slova, kterými zakončil Jan Palach svůj dopis, ve skutečnosti neměla oporu v nějaké organizované síti lidí rozhodnutých k tomu vyjádřit svůj protest proti apatii společnosti po srpnu 1968. Ve skutečnosti se ale ukázala jako prorocká. Jan Palach svým činem z 16. ledna 1969 skutečně vyburcoval část společnosti k tomu, aby se pokusila „něco“ udělat.
Dne 25. února 1969 se k zopakování Palachova činu odhodlal Jan Zajíc a dal najevo, že lidí, kteří se nehodlají s aktuální situací smířit, je v Československu mnohem více. Na začátku dubna 1969, konkrétně 4. dubna, pak přibyla třetí oběť, Evžen Plocek. V řadě ohledů se od Palacha a Zajíce odlišoval, ale ani u něj nelze zpochybnit, že jeho oběť měla politický motiv. To je ve skutečnosti velmi důležité, neboť pokusů o sebeupálení, ať již úspěšných či nikoliv, bylo v době po Palachově činu výrazně více, téměř třicet. U mnoha z nich ale panují o motivu nejistoty. Ne tak u Evžena Plocka.
Plocek není Palach
Zatímco Jan Palach a Jan Zajíc byli oba studenti a pohybovali se tedy v prostředí, pro které byl jistý radikalismus a vyhraněné politické názory očekávatelný, Evžen Plocek byl někým úplně jiným. Jednalo se totiž o dělníka a funkcionáře KSČ, který měl navíc rodinu. Přesto se ani on nehodlal smířit s nastalou situací a nastupující normalizací.
Evžen Plocek se narodil v roce 1929 a po vyučení začal pracovat v jihlavském národním podniku Motorpal, který se zaměřoval na výrobu vstřikovacích zařízení, jako nástrojář. V dalších letech vstoupil do KSČ a stal se předsedou závodního výboru ROH. Až doposud tedy Evžen Plocek rozhodně nepůsobí jako někdo, kdo by měl následovat Jana Palacha. Zdání ale klame.
Plockův čin
Evžen Plocek byl v rámci KSČ velkým příznivcem reforem a „socialismu s lidskou tváří“. Okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy jej velice zasáhla, ale na jeho přesvědčení nic nezměnila. Naopak, ještě v březnu 1969 Plocek na zasedání okresního výboru KSČ kritizoval Sovětský svaz a fakt, že Československu odmítá poskytnout možnost svobodného rozhodování. To již bylo samozřejmě v době, kdy už bylo jasné, že s reformami je nadobro konec.
V pátek 4. dubna 1969 Evžen Plocek zcela normálně opustil ráno domov, rozloučil se s manželkou a zamířil do práce. Když mu ve 14:00 „padla“, zastavil se v kavárně Alfa na jihlavském náměstí Míru. Tam si pravděpodobně dal nějaký alkohol, což později přispělo ke zpochybňování jeho činu.
Následně si v drogerii koupil dvě lahve ředidla a pokračoval dále přes pouť, která v tu dobu v Jihlavě na náměstí byla. To už byl ale Evžen Plocek politý ředidlem. U jedné z atrakcí položil dva vzkazy, resp. citáty: „Pravda je revoluční - Antonio Gramsci“ a „Jsem pro lidskou tvář, nesnesu necit - Evžen“. Poté už škrtnul sirkou (údajně jedinou, kterou u sebe měl) a zapálil se.
Přítomným chvíli trvalo, než si v typickém pouťovém zmatku uvědomili, co se vlastně děje a začali se pokoušet jej uhasit. Evžen Plocek byl převezen do nemocnice, kde zemřel o pět dní později, tedy 9. dubna 1969. Rodina dostala možnost se s ním v nemocnici ještě setkat, nikdo jiný ale nikoliv.
Pamětní deska na jihlavském Masarykově náměstí
Čin, který jako by se nestal
V případě sebeupálení Evžena Plocka ale úřady zareagovaly velmi rychle a vyhlásily embargo na jakékoliv informace. Díky tomu se o Plockově činu mimo Jihlavu dozvědělo velmi málo lidí. V novinách vyšla jediná krátká zprávička v následujícím znění:
„V podvečer dne 4. dubna došlo na náměstí Míru v Jihlavě k pokusu o sebevraždu upálením. Čtyřicetiletý muž se polil zatím nezjištěnou hořlavinou. Motiv činu se vyšetřuje.“
Později, čímž je myšleno po sametové revoluci, se zase objevilo zpochybňování Plockova činu právě kvůli zmíněnému alkoholu či faktu, že měl údajně osobní problémy. Jeho vystupování bylo ale dlouhodobě konzistentní a jeho názory známé. Evžen Plocek proto jednoznačně provedl svůj čin z politických důvodů, svědčí o tom koneckonců i dva jeho poslední vzkazy. Touto optikou je třeba na jeho čin pohlížet.
