Článek
Všechny děti do školy
Oproti zažité představě nezavedla povinnou školní docházku Marie Terezie v roce 1774, ale až o téměř celé století císař František Josef I. v roce 1869. Marie Terezie přišla s tzv. všeobecnou vzdělávací povinností, což je přece jenom něco jiného. Na místo bazírování na detailech se ale pojďme raději podívat na to, jak školy v minulosti vypadaly.
Třídy velké a ještě větší
Pravidla pro školní vzdělávání v 19. století určovala, že ve třídě může být až 80 dětí. Tento stav přitom přetrvával ještě za první republiky v méně rozvinutých částech Československa jako bylo východní Slovensko nebo Podkarpatská Rus. Učitel schopný zvládnout 80 dětí, často z několika různých ročníků, si jistě zaslouží velký obdiv.
Tělesné tresty ano či ne
I o tělesných trestech panuje dnes mezi lidmi trochu zkreslená představa. Jestliže zavedl František Josef I. povinnou školní docházku, pak v roce 1870 představil poslanec Leopold Hasner konkrétní podobu školního vzdělávání a učinil tím neméně důležitý krok. Kromě toho, že se základní vzdělávání stalo skutečně povinným a prodloužilo se ze šesti na osm let, byly zakázány i tělesné tresty.
Pokud tedy dnes vykládáme dětem o tom, jak měli v minulosti učitelé možnost stáhnout na své žáky ruku, pak neříkáme celou pravdu. Tělesné tresty se nepochybně využívaly, většinou v podobě pružné rákosky, defacto to však bylo pokaždé nelegální.
V souvislosti s tělesnými tresty je zajímavé si připomenout jaký vztah k nim měl Jan Amos Komenský. Známý tvůrce filosofie „Škola hrou“ proti tělesným trestům tak úplně nebyl. Není na tom však nic překvapivého, Komenský byl zkrátka člověkem přelomu 16. až 17. století a jako takový měl samozřejmě jiný přístup k životu než my v 21. století. Komenský sice obecně tělesné tresty rád neměl, v případě vážnějších kázeňských přestupků je ale nezavrhoval.
Škola z doby Jana Amose Komenského, asi nejvýznamnější postavy dějin vzdělávání u nás
Práce jako součást vzdělávání
V 18. a 19. století neměly školy jednotně stanovené prázdniny. Volno se řídilo především podle zemědělského kalendáře. Jiné bylo ve vinařských oblastech, jiné v oblastech bramborářských. Bralo se jako samozřejmost, že v době intenzivních zemědělských prací děti do školy nechodily a na místo toho pracovaly na polích.
To ale nebylo všechno. Již v 18. století bylo běžné, že děti organizovaně docházely do okolních továren, kde jim byla přidělena práce typu předení hedvábí apod. Děti byly za tuto práci placené, což v řadě případů motivovalo rodiče k tomu, aby je do školy skutečně posílaly. Pro továrnu bylo zase výhodné začít si vychovávat budoucí pracovníky. Je to vlastně systém velmi podobný dnešním středoškolským či vysokoškolským praxím. V 18. století se však týkaly mnohem menších dětí.
Práci se děti nevyhnuly ani za první republiky. Poměrně běžnou praxí bylo, že děti například jednou za čas uklízely školu, nebo její okolí. Koneckonců, podobné akce se výjimečně objevovaly i za socialismu. Právě škola po roce 1948 potom měla ještě jedno velké specifikum. Tím byla výuka doprovázena silným ideologickým podbarvením. Nebylo výjimkou, že děti potom doma slýchávaly pravý opak toho, co jim bylo vtloukáno do hlavy ve školách.
A alkoholismus?
Na konec jsme si nechali onu zmíněnou prevenci alkoholismu. Proč a jak probíhala? Děti v dřívějších dobách alkohol doma občas dostávaly a nebylo to bráno jako něco zvláštního nebo nepřípustného. A proto byli učitelé vyzýváni, aby děti již na školách upozorňovali na rizika nestřídmé konzumace. Také sami učitelé to s alkoholem nesměli přehánět, aby nešli špatným příkladem.
