Článek
První republika a fascinace levicovým programem
Konec války a obnova Československa rozhodně neznamenaly návrat k demokracii a tzv. třetí republika rozhodně nebyla pokračováním první republiky. S ní toho měla ve skutečnosti společného jen velmi málo. Jiné bylo politické zřízení, národnostní skladba obyvatelstva a dokonce i hranice.
Prožitá válečná zkušenost navíc ještě znásobila tendence, které byly jasně patrné už ve třicátých letech, kdy vrcholila celosvětová hospodářská krize. Již v této době se do popředí draly sociální otázky a zaznívaly názory o potřebě nahradit hospodářský liberalismus jiným systémem. Jeho kritici zdůrazňovali, že zatímco dříve byl vlastník kapitálu také zdrojem tvůrčí aktivity a motorem inovací, stává se stále častěji pouze pasivním akcionářem, který jen pobírá dividendu.
Řada ekonomů té doby předpokládala, že v novém systému budou hrát hlavní roli intelektuálové nebo technokraté řídící podniky. Ruku v ruce s tím šla představa o výraznější roli státu v hospodářské oblasti. Zdaleka nemluvíme jen o Československu, tyto názory byly společné celé Evropě a ve velké míře i Spojeným státům. Druhá světová válka všechny tyto teze ještě zdůraznila.
Třetí republika
Měsíc po osvobození, konkrétně 8. června 1945, podepsali zástupci KSČ, Sociální demokracie a Národně socialistické strany dohodu o společném postupu stran „Národního bloku pracujícího lidu měst a venkova“. Ve vládě tak jednoznačně převažoval levicový přístup.
Politici uvedených stran prosazovali program, který měl „uklidnit atmosféru“ v poválečné republice. Znárodňování bylo od začátku součástí programu tohoto uskupení. Vůdčí osobností bloku byl sociálnědemokratický ministr průmyslu Bohumil Laušman zastávající následující názor:
„Kdybychom nechali těžký průmysl v rukou soukromého kapitálu, nevyhneme se tomu, že by v něm a za jeho zády dříve nebo později vyrostla zprvu hospodářská a sociální reakce a později i reakce politická.“
Levicoví politici se samozřejmě zaklínali „přáním lidu“. Nutno ale podotknout, že v tomto případě nebyli tak úplně daleko od pravdy. Podpora veřejnosti byla v tomto ohledu velmi vysoká.
Je třeba zmínit ještě jednu věc. V době druhé světové války neexistoval v exilu parlament. Aby bylo možné vydávat zákony, prezident Beneš dostal tuto pravomoc skrze dekrety. Ty byly určeny pro speciální příležitosti. Pro znárodňování se ale hodily.
Prezident Beneš a znárodnění
Rozhodující krok směrem k centrálně řízené ekonomice byl učiněn na podzim roku 1945. Dne 24. října 1945 podepsal dekret č. 100/1945 Sb. znárodňující doly a některé průmyslové podniky. Následoval dekret č. 101/1945 Sb. o znárodnění vybraných podniků potravinářského průmyslu. Dekrety č. 102/1945 Sb. a č. 103/1945 Sb. se týkaly znárodnění akciových bank a soukromých pojišťoven. Je třeba ještě připomenout, že kinematografie byla znárodněna již předtím v létě. Stát podniky znárodňoval za náhradu.
Role Edvarda Beneše v procesu znárodnění tedy byla zásadní. Jak již ale bylo uvedeno, měl v tomto ohledu podporu naprosté většiny společnosti. A nejen to, tlačila na něj prakticky celá politická reprezentace. Jisté námitky vyslovili pouze lidovci, národní socialisté a slovenští demokraté. Sám Beneš přitom cítil, že se jedná o krok, který je příliš radikální a okomentoval to slovy:
„Byl bych dal přednost - říkám to zcela otevřeně - kdybychom postupovali po etapách a kdyby celý zákon co do rozsahu byl prováděn tak, aby postupem doby bylo více zkušeností. Rozhodli jste se však pro okamžité řešení celé věci najednou.“
On sám si ale od těchto svých dekretů sliboval to, že jimi „sebere vítr z plachet“ komunistům. V tom se bohužel značně mýlil. Bylo to přesně naopak, tímto rozhodnutím zbavil československou společnost ekonomické nezávislosti a učinil ji o to zranitelnější vůči nastupující totalitě.
Celkem bylo tímto krokem postátněno 2 119 podniků, což představovalo zhruba 75 % průmyslové výroby a 61 % všech zaměstnanců v průmyslu. Československo se tak rázem stalo zemí s nejvyšším podílem státního sektoru mimo Sovětský svaz.
Edvard Beneš a s ním celá společnost bohužel značně podcenili nebezpečí, které hrozí od komunistů. Jestliže je někdy Beneš kritizován za věci, které až tak úplně ovlivnit nemohl, v tomto případě je kritika naprosto oprávněná a Beneš zde jednoznačně selhal.
