Článek
Článek „Řešením bytové nouze je squating: Byty v novostavbách koupené cizinci a investory zejí prázdnotou“ není ničím jiným než nabádáním k porušování zákonů.
Bytová krize, ať už je vyvolaná čímkoli, většinou finanční dostupností, nemůže být důvodem k nelegální činnosti, jakým protiprávní obsazování cizího majetku bezesporu je.
Autor článku hovoří o 70 tisíci prázdných bytových jednotkách v Praze z celkového počtu 860 tisíc, což jsou čísla, která nelze obhájit už jenom proto, že neexistují přesné statistiky a jedná se pouze o kvalifikované odhady z roku 2011.
I kdybychom ovšem taková čísla víceméně uznali, musíme také dodat, že 70 procent neobydlených bytových jednotek se podle rozboru Ministerstva pro místní rozvoj nachází v rodinných domech a mezi neobydlené jednotky se řadí i byty sice určené k bydlení, ale používané k jiným účelům, než je dlouhodobé bydlení. Kupříkladu jako kanceláře či k rekreaci.
Jaký je celkový počet skutečně prázdných a přitom použitelných bytů k bydlení je otázkou, která zůstává nezodpovězená. Fakt, že i tyto byty někdo právně vlastní, snad zdůrazňovat nemusíme.
Ponechme ovšem stranou ohýbání dat a jejich vytržení z kontextu jako službě ku prospěchu obhajoby nelegální činnosti.
Jako příklad hodný následování je uváděna takzvaná španělská cesta řešení problému, neboli místní okupas.
Jako zdroj je uveden jakýsi polský článek v angličtině, který problematiku španělských okupas, neboli squatterů, popisuje víceméně věcně jako ilegální činnost pramenící nikoli pouze ze zoufalé potřeby střechy nad hlavou, ale z organizované aktivity místních, zejména přistěhovaleckých gangů. Smysl tohoto zdroje se ovšem z článku jaksi úplně vytratil.
Okupas jsou ve Španělsku velmi vážným společenským problémem a tento fenomén nemá žádnou oporu v právním systému, který považuje obsazování bytů za nelegální. Bolehlavem se stal proto, že hnutí okupas využívá mezer v zákonech, nikoli zákonů jako takových.
Je také zapotřebí rozporovat poznámku, že ve Španělsku se obsazují výhradně skutečně prázdné a nevyužívané nemovitosti patřící městu či bankám a nikdo tak „nemusí svůj domov nepřetržitě střežit.“ Tento údaj vyplývá z hluboké neznalosti místní problematiky, jelikož ve Španělsku se naopak velmi často obsazují právě obývané byty či nemovitosti sloužící k rekreaci.
Brát si za příklad vážnou společenskou problematiku cizí země a nabádat k jejímu následování je minimálně odsouzeníhodným činem. Ani ve Španělsku totiž není obsazování soukromého majetku legální činností. Problém spočívá v omezených pravomocech policie zasahovat, jak je detailněji popsáno v mém předchozím článku.
Španělský příklad není řešením podporovaným místními zákony, nýbrž zločineckým obsazováním. Okupas nikomu nic neplatí a bydlí zadarmo na úkor skutečných vlastníků, kteří za ně musí odvádět daně, platit služby a často i hypotéky. To opravdu chceme?
Volání po španělské cestě je tedy voláním po ilegální činnosti, což by se mohlo do jisté míry označit za nabádání k trestné činnosti.
I kdybychom pominuli jasné, řekněme hluboké nepřesnosti v obhajobě výzvy k obsazování volných bytů, pak nabádání k násilnému obsazování majetku jiné osoby či organizace jsou naprosto závažným porušováním demokratických principů. Můžeme se tak vrátit do komunismu, kdybychom tak činili. Všechno všem.
Pokud bychom chtěli uznat, že obsazovat za účelem bydlení se mohou skutečně prázdné nemovitosti, ovšem nikoli po příkladu Španělska, jakým způsobem by squatter takovou jednotku identifikoval? Podle toho, že už se tam delší dobu nikdo nevyskytoval? A jak by ta delší doba měla být definována?
Protože babička je pár měsíců v nemocnici, protože byt je určen k rekonstrukci, k rekreaci, majitel je dlouhodobě v zahraničí či byt prochází dědickým řízením?
Jako takový je návrh po všech stránkách zcestný a popírající nejen demokratické principy, ale i věcnou logiku. Co by následovalo dál?
Začnou nás dráždit něčí tučná bankovní konta, zatímco nemajetná rodina obrací každou korunu? Vezmeme si tedy co potřebujeme z jejich účtů? Budeme si zdůvodňovat nároky na cizí majetek jenom proto, že někdo má víc?
Sousedovi v garáži parkují tři auta, a já nemám čím dojet na nákup nebo odvézt děti k doktorovi. Tak si jedno z nich „půjčím“. Možná ho pak vrátím, až si všechno vyřídím.
Příklady jsou to sice kontroverzní, uznávám, ovšem s nabádáním k obsazování bytových jednotek v něčím vlastnictví mají hodně společného. Bereme si od toho, kdo má víc, protože jsme si to dobře zdůvodnili vlastní potřebou, i kdyby životně důležitou.
Nebezpečí takovýchto výzev, byť by byly zamýšleny s nadsázkou či ironií, spočívá v jejich možných dopadech. Všichni moc dobře víme, jak snadné je pro některé spoluobčany brát vážně vše, co se zveřejní. „Na Seznamu přece psali, že máme obsazovat prázdné byty.“
Pokud už chceme bohatým brát a chudým dávat, nabádejme stát k daňové regulaci a efektivnější sociální politice. Jestli někdo vlastní takzvané druhé domovy, které nevyužívá ani nepronajímá, můžeme je kupříkladu zatížit zvýšenou daní, která by byla motivační pro uvolnění bytu do oběhu.
Mimochodem stejně jako o tom uvažují ve Španělsku a jak už to funguje třeba v Anglii, kde se od příštího roku budou zvedat místní daně na druhé nemovitosti o 100 procent, ale mohou dosáhnout až 400 procent nynější sazby, pokud budou alespoň deset let neobývané.
Obávám se ale, že ani k tomu se nenajde ve společnosti, která je na vlastnictví nemovitého majetku tradičně zatížená, dostatek podpory.
Když už chceme zvednout svůj hlas a poukázat na společenský problém a sociální potřebu, volejme po právních úpravách, ale neberme zákon do vlastních rukou. Natož abychom někoho nabádali k ilegální činnosti.
Soukromý majetek je nedotknutelný a naštěstí i zákonem chráněný.
