Článek
Pokud se dnes projdete novostavbami na kraji města, uvidíte v oknech kuchyně, které vypadají jako z katalogu o vesmírných technologiích. Nerez, mramor, indukční desky, co mají víc funkcí než průměrný počítač, a lednice, co vám samy napíšou esemesku, že došlo mléko. Jenže když do takové kuchyně vejdete v neděli v poledne, místo vůně pečeného masa a čerstvých knedlíků tam cítíte nanejvýš vonnou svíčku s aroma levandule. Kuchyně se stala designovým prvkem, kulisou pro focení na sociální sítě, ale život z ní vyprchal.
Od sporáku k rozvážkové službě
Dřív byla kuchyně srdcem bytu. Místem, kde se ráno pilo kafe, odpoledne psaly úkoly a večer se tu společně nebo na etapy navečeřela celá rodina. Dneska je to spíš taková ohřívárna polotovarů. Generace našich matek a babiček brala vaření jako přirozenou součást dne. Nebyla to věda, byla to dovednost, která se předávala z generace na generaci jako rodinné stříbro.
Tonda (58) nad tím jen kroutí hlavou: „Moje mladá snacha má linku za půl milionu. Všechno v lesku, nikde ani smítko. Ale když jsem chtěl, aby udělala klukovi k obědu aspoň koprovku, koukala na mě, jako bych po ní chtěl, aby postavila atomovou elektrárnu. Nakonec naštvaně naťukala něco do mobilu a za půl hodiny tu byl poslíček s thajskýma nudlema v krabičce. Prej je to zdravější a moderní. No, já z toho měl akorát pálení žáhy a pocit, že ten svět jde prostě do kopru, když mladá ženská neumí zadělat ani pitomou omáčku.“
Kult „instáčové“ gastronomie: Hlavně ať to vypadá
Dnešní doba přeje vizuálu. Jídlo musí být barevné, musí na něm být avokádo, semínka chia a ideálně nějaký jedlý květ. Ale chutná to? A zasytí to chlapa, co přijde utahaný z práce? Mladé ženy se dnes učí vařit podle videí na TikToku, kde se všechno tváří strašně jednoduše. Jenže když dojde na lámání chleba – tedy na to, udělat poctivý vývar, co se táhne osm hodin na mírném ohni – narazí kosa na kámen.
Jarka (51) to zažila na vlastní kůži: „Moje dcera mě minule pozvala na večeři. Naservírovala mi dvě kuličky něčeho zelenýho, pár lístků trávy a k tomu kapku oleje, prej lanýžovýho. Říkala tomu degustační menu a tvářila se u toho, jako by objevila lék na rakovinu. Já se pak musela doma dojíst chlebem se salámem. Když jsem se jí zeptala, jestli by zvládla aspoň poctivý fazolky na smetaně, oznámila mi, že luštěniny nadýmají a ona na takový blbosti nemá čas. Hlavně že u toho focení talíře ze všech stran strávila deset minut, aby to mohla dát na ten svůj Instagram.“
Kastrůlkové komando nastupuje
A pak je tu specifický fenomén dnešních nedělních odpolední – tchyně v roli tajných agentek. Protože vědí, že jejich synáček doma dostane k večeři nanejvýš kuskus s tofu nebo pizzu z krabice, vyrážejí do boje se zbraněmi nejtěžšího kalibru: smaltovanými kastrůlky.
Helena (63) to dělá pravidelně a s gustem: „Vím, že mě ta moje mladá nesnáší, když se tam objevím s taškou plnou jídla. Ale můj syn je hubenej jak lunt. Prej žijou zdravě. Tak mu tam vždycky propašuju aspoň kus pečený krkovice a poctivej vývar. On to pak v kuchyni tajně dlabe přímo z hrnce, aby ho neviděla a neměla přednášku o tucích.“
Kde se stala chyba? Mamahotel a umělé nehty
Příčina je jasná. Zatímco dřív se holky motaly kolem mámy v kuchyni od první třídy a loupání brambor byla jejich první životní lekce, dneska je prioritou všechno ostatní. Škola, kroužky, jóga, angličtina. Dcery vyrůstají v dokonalém servisu „mamahotelu“, kde se jídlo zjevuje na stole jakoby zázrakem. A když pak vylétnou z hnízda, zjistí, že si neumí uvařit ani ty brambory.
Pepa (54) si u piva nebral servítky: „Dřív holka do svatby musela umět aspoň pět omáček. Dneska doma neuvaří ani čaj. K čemu taková holka pak je? Chlap přijde utahanej ze šichty a místo teplýho jídla a pohody si musí ohřát v mikrovlnce něco koupenýho. Proč by se pak těšil domů?“
Obrana mladých: Je to o čase, nebo o prioritách?
Abychom byli spravedliví, musíme slyšet i druhou stranu. Svět se zrychlil. Zatímco babička byla v domácnosti nebo měla stabilní práci „od–do“, dnešní mladé ženy jsou často pod obrovským tlakem na výkon v práci. Má smysl stát tři hodiny u plotny kvůli jídlu, které se sní za deset minut?
Lukáš (27) to vidí moderně, ale s povzdechem: „Moje přítelkyně je super, chytrá, krásná, v práci vydělává víc než já. Ale v kuchyni? Tam je to nebezpečné pásmo. Jednou se pokusila o bramboračku a skončilo to připáleným hrncem a objednávkou pizzy. Prej se nebude ponižovat u plotny jako nějaká služka z minulýho století. Takže jíme buď venku, nebo z krabiček. Občas se mi zasteskne po tom, jak to vonělo u nás doma, když máma dělala výpečky. Ale co nadělám?“
Natálie (24) má v tomhle jasno: „Poslouchám to od mámy i od babičky pořád. Prý jsem neschopná, protože nedělám domácí knedlíky a kupuju si hotovky. Ale já jsem v práci od rána do večera, pak jdu do fitka a chci taky trochu žít. Proč bych měla trávit mládí u plotny, když si můžu nechat dovézt kvalitní jídlo z restaurace až pod nos? Moje babička neměla jinou volbu, já ji mám. Vaření pro mě není povinnost, ale hobby, který dělám jednou za měsíc, když mám fakt náladu na nějaký bio-rizoto s krevetama. Svíčkovou si dám u mámy, ta na to má ten čas.“
Co ztrácíme s domácí kuchyní?
Otázka není, jestli jsou dnešní holky líné. Otázka je, jestli si uvědomujeme, co s tím domácím jídlem vlastně ztrácíme. S tou poslední poctivou jíškou a s vůní pečeného masa mizí i kus naší národní identity a ten specifický pocit bezpečí, který vám žádný kurýr v plastové krabičce nedoveze. Domácí jídlo je tmel, co drží rodinu u jednoho stolu. A když ten stůl zůstane prázdný, zbude nám jen ten nablýskaný mramor a studená indukční deska.
Anketa
Zdroje: iDnes.cz, Novinky.cz, iDnes.cz, Novinky.cz
