Smrt přímo před kamerou. Jan Libíček se ke svému konci doslova projedl

Jan Libíček patří k nejvýraznějším postavám české kinematografie šedesátých a sedmdesátých let. Jeho kulatá tvář a dobrosrdečný výraz se staly symbolem komedií, které dodnes milují miliony diváků. Preceptor z Popelky, fasádník Petrtýl ze Světáků nebo kuchař Boba z filmu Pane, vy jste vdova! Jen málokdo však tušil, že pod maskou bodrého chlapíka se skrýval člověk sužovaný vnitřní úzkostí a vážným onemocněním, kterému se zdráhal čelit.

Jan Libíček se narodil 28. září 1931 ve Zlíně. Jeho cesta k herectví nebyla vůbec přímočará. Vyrůstal v baťovském městě, kde se od každého mladého muže očekávala především praktičnost a technické dovednosti. On sám se původně vyučil zámečníkem. Práce v továrně u ponku mu sice dala fyzickou sílu, ale jeho srdce už tehdy patřilo umění. Volný čas trávil u ochotníků a s nadějí vzhlížel k velkým jevištím, ačkoliv jeho postava neodpovídala tehdejším představám o štíhlých milovnících. Rodiče sice jeho nadšení pro divadlo zprvu nesdíleli, viděli v něm spíše solidního řemeslníka, ale Jan si šel tvrdohlavě za svým snem.

Po neúspěšných pokusech o studium na pražské DAMU se musel protloukat armádním uměleckým souborem a oblastními scénami v Gottwaldově a Pardubicích. Právě v Pardubicích si ho začala všímat odborná veřejnost, jeho fyziognomie ho sice předurčovala ke komickým rolím, ale on už tehdy prokazoval neobvyklý cit pro psychologii postav.

Teprve rok 1963 přinesl zásadní zlom. Legendární režisér Jan Grossman ho angažoval do pražského Divadla Na zábradlí, kde se Libíček okamžitě stal pilířem souboru. Zatímco na jiných scénách, například v Národním divadle, tehdy zářil Jan Tříska jako symbol neklidné energie a moderního herectví, Libíček na Zábradlí vnášel do představení unikátní kombinaci plebejské autenticity a vnitřního klidu.

Jeho výkon v roli Krále Ubu, kde mu byla nezapomenutelnou partnerkou Marie Málková, šokoval tehdejší kritiku. Libíček dokázal geniálně spojit groteskní komiku s tupostí moci – postavu hrál s naprostou samozřejmostí „hodného tlouštíka“. Kritici tehdy vyzdvihovali jeho schopnost vnést do absurdních textů lidský rozměr a hlubokou, skrytou tragiku. Praha tehdy pochopila, že tento herec v sobě nese obrovskou vnitřní hloubku. Právě na Zábradlí prožil svá nejlepší umělecká léta a upevnil vztah se svou životní láskou, manželkou Zdenou, která mu byla oporou až do předčasného konce.

Jedním z největších paradoxů Jana Libíčka byla jeho neuvěřitelná fyzická mrštnost. Ačkoliv jeho váha v posledním stádiu života útočila na hranici 150 kilogramů, na jevišti se pohyboval s lehkostí, kterou mu záviděli i mnohem štíhlejší kolegové. Traduje se, že dokázal na požádání udělat hvězdu, kotrmelec nebo náročný taneční prvek, a to bez jakékoliv viditelné námahy. Režiséři si ho dobírali, ale on je vždy uzemnil svou agilitou.

Tento kontrast mezi objemem a nečekanou dynamikou byl jeho nejsilnější zbraní. Režiséři jako Václav Vorlíček nebo Oldřich Lipský toho s oblibou využívali. On sám však svou nadváhu vnímal rozporuplně. „Kdybych zhubnul, nikdo by mě nechtěl,“ říkával s hořkým úsměvem. Zatímco navenek působil spokojeně, jeho klouby a srdce pod tíhou kilogramů potichu selhávaly, což si ovšem odmítal připustit i sám před sebou.

Role fasádníka Petrtýla v hudební komedii Světáci (1969) se stala jeho životní. Spolu s Jiřím Sovákem a Vlastimilem Brodským vytvořili trio, které se stalo symbolem touhy obyčejného člověka po noblese. Libíčkův Petrtýl byl z této trojice nejvíce živočišný a bezelstný. Scéna, kdy se tito tři řemeslníci snaží v luxusním podniku hrát aristokraty, zatímco v kapsách mají schované salámy a bůček, patří do zlatého fondu české kinematografie.

Právě u Světáků se ale začalo projevovat, že má vážné problémy s únavou. Mezi záběry často nečekaně usínal v křesle, což kolegové zpočátku přičítali náročnému programu, ale ve skutečnosti už šlo o první viditelné příznaky selhávajících ledvin. Jiří Sovák na něj vzpomínal jako na člověka s čistou duší, ale i velkými obavami. Všiml si, že Jan nikdy neodchází z ateliérů jako poslední, protože měl strach z prázdných, tmavých chodeb. „Honza byl jako velký kluk, který potřeboval mít kolem sebe neustále lidi,“ říkával Sovák.

Právě Sovák byl jedním z mála, kdo věděl, že si Libíček v šatně tajně rozřezával boty žiletkou, aby mu oteklé nohy vůbec dovolily vystát celodenní směnu. Když se ho kolegové ptali, proč s tím nic nedělá, jen pokrčil rameny a nabídl jim kousek uzeného, které měl vždy v kapse. Jídlo bylo jeho univerzální odpovědí na jakoukoli nepříjemnou otázku o zdraví.

Pro Jana Libíčka se jídlo stalo formou terapie a způsobem, jak čelit vnitřnímu neklidu. Zatímco na veřejnosti a před kamerou neustále sypal z rukávu vtipné historky, v soukromí občas bojoval s pocitem vlastní nedostatečnosti a obavami z budoucnosti. Jeho nejoblíbenějším útočištěm byl legendární automat Koruna na Václavském náměstí. Tam se cítil nejlépe – mohl se ztratit v anonymním davu a v klidu si vychutnat svůj tác plný jídla. Dokázal na jedno posezení spořádat neuvěřitelné porce párků a vlašského salátu, což pro něj byl způsob, jak se na chvíli zastavit a hodit starosti za hlavu.

Vlastimil Brodský v Libíčkovi viděl spřízněnou duši a často spolu trávili čas v divadelní šatně. Brodský později vzpomínal, že Jan byl mistrem v šíření dobré nálady i v momentech, kdy ho trápily soukromé zdravotní obavy. „Honza měl v očích neustále tu svou nezaměnitelnou šibalskou jiskru, jako by pořád vymýšlel nějakou novou klukovinu,“ shodovali se jeho kolegové. Právě tento věčně mladistvý pohled a schopnost dělat si legraci i ze sebe sama byly jeho největší obranou proti strachu, který v sobě kvůli svému stavu nosil.

Za jeho věčným úsměvem se skrývaly neléčené těžké problémy s ledvinami a cukrovka. Navzdory naléhání kolegů však odmítal jakoukoli odbornou pomoc. Trpěl panickou hrůzou z injekcí a nemocnic. Jiřina Bohdalová vzpomínala, že jakmile někdo jen v žertu zmínil návštěvu kliniky, okamžitě zbledl. Jednou ho kolegové z divadla chtěli téměř násilím odvézt na kontrolu, protože mu nohy otékaly tak silně, že se nevešel do bot. On však v autě prosil jako malé dítě, ať ho tam nevozí. Tato iracionální fobie byla bohužel silnější než jeho pud sebezáchovy. Svůj stav maskoval černým humorem, čímž jen oddaloval nevyhnutelné vyvrcholení svých potíží.

V květnu 1974 natáčel Libíček svou poslední roli v komedii Jak utopit dr. Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách. Během jednoho z horkých dnů dostal silný záchvat žízně, který provází neléčenou cukrovku. V nestřeženém okamžiku vypil láhev mléka, kterou na place nechal Vladimír Menšík. Mléko však bylo na slunci už delší dobu a bylo zkažené. Vladimír Menšík si později sypal popel na hlavu, i když za nic nemohl. Mléko si kupoval pro mírnění svých vlastních potíží s astmatem.

Při natáčení scény na loďce uprostřed Vltavy Libíček náhle ztratil vědomí a přepadl do vody. Režisér Václav Vorlíček si nejdříve myslel, že jde o improvizaci. „Honzíku, to je ono, to je ono!“ volal, než mu došlo, že se herec nehýbe. Když se na břehu na chvíli probral a spatřil blížící se lékaře, jeho celoživotní strach zvítězil nad realitou. V šoku začal před záchranáři utíkat a bránil se naložení do vozu. Byly to jeho poslední vteřiny při vědomí. Zemřel 24. května 1974 ve věku pouhých 42 let.

Náhlý odchod Jana Libíčka způsobil filmařům obrovské komplikace. Režisér Václav Vorlíček stál před náročnou situací, nakonec musel narychlo do role vodníka Aloise obsadit Zdeňka Řehoře. Všechny již hotové záběry se nákladně a pracně přetáčely od nuly. Jan Libíček po sobě sice zanechal desítky rolí, které dodnes tvoří zlatý fond české kinematografie, jen těžko si však dokážeme představit, co asi prožíval uvnitř.

Zdroje: csfd.cz, cnn.iprima.cz, Český rozhlas, podcast Oldřich Janeba