Bělozubky nejsou myši, ale hmyzožravci. Nedávno se u nás objevil nový, třetí druh

Malé šedohnědé tělo, dlouhý ocas, rychlý běh podél zdi a snaha co nejrychleji zmizet v nejbližší škvíře. Spousta lidí má v tu chvíli jasno - je to myš. Kdo se však stačí podívat pozorněji, všimne si, že na tom zvířeti něco nesedí. Oči jsou nezvykle drobné, uši vyčnívají ze srsti a přední část hlavy se protahuje do špičatého pohyblivého čenichu, který při běhu neustále prohledává zem. Zvíře se nezastavuje, aby něco ohlodávalo. Pobíhá mezi listím, kameny a prkny a hledá kořist.

Tak může vypadat setkání s bělozubkou, drobným savcem z čeledi rejskovitých. S myšmi nemají bělozubky mnoho společného. Nejsou to hlodavci, neživí se obilím ani semeny a jejich přední zuby nerostou po celý život. Patří mezi masožravé lovce, kteří většinu času tráví pátráním po hmyzu, pavoucích, žížalách a dalších drobných živočiších.

Ještě poměrně nedávno se v přehledech českých savců uváděly dva druhy - bělozubka šedá a bělozubka bělobřichá. Dnes je třeba přidat třetí. Na západě Čech byla potvrzena bělozubka tmavá, která se k nám rozšířila ze západní Evropy. Nenápadná zvířata, která většina lidí považuje za podivné myši, se tak stala jedním z příkladů toho, že ani složení české přírody není jednou provždy dané a neměnné.

Bělozubky patří stejně jako rejsci do čeledi rejskovitých. Rozdíl mezi nimi není pouze v českém názvu. Praví rejsci mají špičky zubů zbarvené do rezava až tmavočervena, protože se v jejich sklovině nacházejí sloučeniny železa. Zuby bělozubek zůstávají bílé, což jim dalo české jméno.

V praxi ovšem málokdo určuje živé zvíře podle barvy chrupu. Bělozubka většinou nečeká s otevřenou tlamou, až si ji člověk prohlédne. Užitečnější jsou proto znaky, které lze postřehnout i bez chytání. Bělozubky mají zpravidla poměrně dobře viditelné ušní boltce a na ocase jim mezi krátkou srstí vyrůstají delší, řídce rozmístěné chlupy. Jejich čenich je protáhlý, pružný a téměř neustále v pohybu.

Od myši je odlišuje také způsob chování. Myš často pobíhá mezi úkrytem a zdrojem potravy, sbírá semena, šplhá a při jídle si pomáhá předními tlapkami. Bělozubka se pohybuje jako neklidný lovec. Čenichem prohledává povrch půdy, listí, okraje kamenů a škvíry. Na místě vydrží jen krátce, protože její tělo spotřebovává energii rychle a potravu musí vyhledávat opakovaně během dne i noci.

Bělozubky tedy nejsou výhradně noční. Člověk je sice často zahlédne za soumraku nebo po setmění, jejich aktivita je však rozdělena do kratších období. Nějakou dobu loví, potom odpočívají a znovu vyrážejí. Jejich život není tvořen dlouhým denním spánkem a jednou noční výpravou, ale neustálým střídáním hledání potravy a krátkého klidu.

Drobné tělo rychle ztrácí teplo a bělozubka nemá mnoho zásob, z nichž by mohla dlouho čerpat. Musí proto pravidelně jíst, podobně jako rejsci. V její potravě se objevují brouci a jejich larvy, pavouci, stínky, mnohonožky, žížaly, drobní plži a další bezobratlí. Bělozubka tmavá spotřebuje za den množství potravy odpovídající přibližně její vlastní hmotnosti.

Při pohledu na několikagramové zvíře může slovo predátor působit přehnaně. Pro larvu brouka, pavouka nebo menší žížalu je však bělozubka stejně skutečným lovcem jako liška pro hraboše. Kořist nehledá náhodně. Pomáhá si čichem, hmatem a citlivým čenichem, jímž prozkoumává každou nerovnost. Zrak má v jejím životě menší význam než u savců pohybujících se ve volném prostoru.

Bělozubky tak mohou pomoci decimovat bezobratlé škůdce, ale rozhodně nejde o aktivitu, při níž by cíleně vyhubily slimáky nebo konkrétního škůdce. Jejich jídelníček je pestrý a loví to, co je dostupné a co zvládnou. Přesto jsou přirozenou součástí zahrad, sadů a okrajů polí. Spotřebovávají množství drobných bezobratlých a zároveň samy slouží jako potrava sovám, lasicím, liškám, hadům a dalším predátorům.

Od myší se liší ještě jednou pro člověka podstatnou věcí - nemají potřebu všechno ohlodávat. Nepoškozují elektrické kabely, dřevo ani uskladněné potraviny způsobem typickým pro hlodavce. Když se objeví ve sklepě, stodole nebo kůlně, nehledají pytel obilí. Přilákat je mohou úkryty, teplejší prostředí a množství hmyzu či jiných bezobratlých.

Bělozubka šedá (Crocidura suaveolens) je ze všech tří druhů, které u nás žijí, nejmenší. Je to opravdu drobný savec a při letmém pohledu ji člověk snadno zamění za mladou myš. Rozdíl začne být zřejmý až ve chvíli, kdy je možné si ji prohlédnout o něco lépe. Místo myší hlavy má dlouhý, úzký čenich, malé oči a tvář, která působí skoro špičatě.

Ani její jméno není úplně přesným návodem k rozpoznání. Některé bělozubky jsou skutečně šedé, jiné mají srst spíš šedohnědou nebo lehce dohněda. Břicho bývá světlejší, ale tmavá a světlá část na sebe navazují pozvolna, bez výrazné hranice. Podle samotné barvy se proto nedá na druh příliš spoléhat. Srst vypadá jinak v létě, jinak v zimě a hodně záleží i na světle nebo na tom, jestli je zvíře mokré či zaprášené. Fotografie tak může snadno klamat.

Bělozubka šedá má ráda teplejší místa a dobře se jí daří i tam, kde krajinu po dlouhou dobu utváří člověk. Žije v zahradách, sadech, vinicích, na suchých mezích i v okolí vesnic. Často se ukrývá ve starých hospodářských budovách, pod prkny, mezi kameny nebo v hromadě dřeva. Dobře jí poslouží i kompost nebo škvíra pod podlahou. Nevyhledává lidská obydlí kvůli zásobám jako myš. Potřebuje především bezpečný úkryt a místo, kde najde dost hmyzu a dalších drobných živočichů.

Člověk jí tak nevědomky vytváří celou síť příhodných míst. Ve staré usedlosti se střídají zahřáté zdi, škvíry, podestýlka, sklady, zarostlé kouty a hromady materiálu. Pro bělozubku je to členitá krajina v malém, která nabízí úkryty i potravu. Neznamená to, že by bez lidských staveb nedokázala žít, v chladnější části roku jí však mohou výrazně pomoci.

Bělozubky nejsou dobrými staviteli rozsáhlých podzemních nor. Využívají přirozené dutiny, mezery pod kameny, povrchové chodbičky v trávě a často také chodby vytvořené jinými drobnými savci. Bělozubka šedá se díky své velikosti protáhne otvorem, který člověk sotva považuje za možný vstup do domu.

Právě ona může být původcem rychlého zašustění za skříní nebo krátkého pohybu podél stěny sklepa. Pokud má možnost uniknout, většinou sama zmizí. V obytné místnosti se ocitá spíše náhodou než proto, že by se v ní chtěla usadit.

Bělozubka bělobřichá (Crocidura leucodon) je větší a robustnější než bělozubka šedá. Nejnápadnější bývá její dvoubarevné zbarvení. Hřbet je tmavě hnědý až šedohnědý, zatímco spodní část těla může být velmi světlá. Hranice mezi oběma barvami bývá na bocích zřetelnější než u bělozubky šedé.

Právě tento znak však někdy svádí k příliš rychlému určování. Srst může být mokrá, ušpiněná, zesvětlená nebo zachycená ve špatném světle. Mladí jedinci se navíc nemusí podobat dokonale vybarveným dospělcům z atlasu. Při odborném určování se proto bere v úvahu také velikost, proporce těla, lebka, chrup a dnes stále častěji genetické znaky.

Na některých místech se může objevovat společně s bělozubkou šedou, oba druhy však nemusejí využívat úplně stejné úkryty a mikroprostředí. Rozšíření drobných savců navíc nebývá rovnoměrné. Druh může být v jednom údolí poměrně běžný, zatímco v nedaleké krajině téměř chybí.

Zjišťování jejího výskytu je obtížné i proto, že běžná pozorování přinášejí málo spolehlivých údajů. Lidé většinou nahlásí jednoduše rejska nebo myš. Zoologové proto používají odchyty do živolovných pastí a rozbory sovích vývržků. V nich zůstávají lebky a čelisti drobných savců, podle nichž lze určit, co sovy v okolí ulovily. Někdy tak přítomnost bělozubky prozradí sova dříve, než ji v dané oblasti spatří člověk.

Bělozubka tmavá (Crocidura russula) je v české přírodě úplný nováček. Ještě donedávna se u nás vůbec neuváděla. Její hlavní domov leží v severní Africe a v teplejších oblastech západní a jižní Evropy, už delší dobu se ale šíří přes Německo dál k východu. K českým hranicím se tak přibližovala postupně a zoologové s jejím příchodem vlastně počítali. Nevěděli jen, zda už tu někde žije, nebo na ni budeme muset ještě několik let čekat.

Odpověď přinesly odchyty v Chebské pánvi na podzim roku 2022. Mezi bělozubkami, které se tam podařilo získat, byla zvířata nápadná svou velikostí a celkovým vzhledem. Podle toho se však druh určit nedal. Bělozubka tmavá se podobá bělozubce bělobřiché natolik, že ani zkušený zoolog nemusí mít při pohledu na živé zvíře jistotu. Rozhodly až vzorky DNA. Když byly výsledky následujícího roku zveřejněny, přibyl na seznam českých savců další druh – v tehdejším součtu devadesátý.

Nešlo přitom o jedinou bělozubku, která mohla náhodou přicestovat s nákladem dřeva, sena nebo jiného materiálu. Výzkumníci ji našli na několika místech a odchytili více jedinců. Bělozubka tmavá tedy hranici pouze nepřekročila. Na Chebsku už měla vlastní populaci a zřejmě tam žila nějakou dobu předtím, než si jí lidé všimli.

Ze tří bělozubek známých z našeho území je největší. Drobného savce si samozřejmě nikdo nebude v terénu vážit a samotná velikost by stejně nebyla spolehlivým vodítkem. Menší dospělec jednoho druhu a větší jedinec jiného mohou vypadat podobně. Ani zbarvení není tak jednoznačné, jak naznačují česká jména. Bělozubka tmavá mívá šedohnědý hřbet, někdy s teplejším, rezavým odstínem, a světlejší břicho. U bělozubky bělobřiché bývá předěl mezi tmavou a světlou srstí zpravidla nápadnější, jenže ne každý jedinec vypadá jako ukázkový obrázek z atlasu.

Přívlastek „tmavá“ proto není dobré brát doslova. Nejde o černou ani zvlášť temně zbarvenou bělozubku. V některém světle může působit obyčejně hnědošedě, jindy je ve srsti patrný rezavý nádech. Právě ten připomíná její latinské druhové jméno russula. Zvíře má také výrazný pach, který bývá přirovnáván k ředkvičkám. Pro zoologa, který drží bělozubku v ruce a může si prohlédnout její proporce, je to další dílek do skládačky. Z fotografie z mobilu nebo z několikavteřinového setkání na zahradě však člověk většinou spolehlivý závěr neudělá. U důležitých a nejasných nálezů proto dál rozhoduje genetická analýza.

Po prvním nálezu začal cílený monitoring, který měl ukázat, kam až se bělozubka tmavá v západních Čechách rozšířila. Výzkumníci se zaměřili především na Chebskou pánev a hospodářské objekty, protože právě vazba na lidské stavby může tomuto teplomilnějšímu druhu pomáhat přežívat chladnější období.

Do pátrání se zapojila také veřejnost. Lidé posílali fotografie, videozáznamy a v některých případech i nalezená mrtvá zvířata vhodná pro genetické ověření. Během let 2023 a 2024 byla bělozubka tmavá potvrzena na čtyřiceti různých místech a díky hlášením veřejnosti přibyly další oblasti. Od prosince 2023 do ledna 2025 obdrželi vědci přes dvě stě fotografií a videozáznamů drobných savců.

Tato čísla neznamenají, že by bělozubka tmavá náhle zaplavila celé Česko. Její známé rozšíření zůstává soustředěno hlavně do západní části země. Ukazují však, že první nález nebyl ojedinělou událostí. Druh je v oblasti usazený a jeho postup lze sledovat.

Otázkou zůstává, jak rychle se bude šířit dál. Vliv může mít oteplování klimatu, zejména mírnější zimy, ale také doprava materiálu, propojení sídel a dostupnost vytápěných nebo alespoň nezamrzajících hospodářských budov. Bělozubka nepotřebuje, aby jí člověk úmyslně pomáhal. Stačí, že vytváří stodoly, sklady, komposty, hromady dřeva a další místa, v nichž lze najít potravu a přečkat chlad.

Není však důvod označit každý nově příchozí druh za invazní. U bělozubky tmavé by takový závěr byl předčasný. Víme, že se šíří a že se může potkávat s původními druhy rejskovitých. Zatím ale není dost podkladů pro tvrzení, že českou přírodu poškozuje nebo že vytlačuje ostatní bělozubky. Právě vztahy mezi bělozubkou tmavou, šedou a bělobřichou patří k otázkám, které další sledování teprve objasní. Už první české práce upozorňovaly na potřebu zkoumat její stanovištní nároky a reakci původních druhů.

Bělozubky jsou známé neobvyklým způsobem přesunu mláďat. Samice jde první a mláďata se za ní seřadí. První se zachytí zuby v srsti na zadní části matčina těla, další se drží sourozence před sebou a vznikne pohyblivý řetěz.

Tento útvar se označuje jako karavana. Člověk, který jej zahlédne jen na okamžik v trávě nebo na dvoře, může mít pocit, že vidí podivně dlouhého živočicha s množstvím nohou. Ve skutečnosti jde o matku s mláďaty, která rodinu převádí do jiného úkrytu.

Mláďata jsou v určitém věku příliš velká na to, aby je samice pohodlně přenášela v tlamě, ale ještě nejsou dostatečně samostatná, aby ji spolehlivě následovala bez kontaktu. Zakousnutí do srsti udržuje celou skupinu pohromadě. Jakmile matka změní směr nebo zmizí pod prknem, pokračuje za ní celý řetěz.

Pokud člověk takovou karavanu objeví, není třeba ji chytat ani rozdělovat. Přesun obvykle trvá krátce a zvířata sama zmizí v bezpečí. Pokus o pomoc by mohl mláďata rozptýlit a celý přesun zkomplikovat.

Bělozubky se poměrně často najdou mrtvé na cestě, ve dvoře nebo před domem. Na těle nemusí být vidět krev ani velké poranění, přesto mohlo jít o kočičí úlovek.

Kočky loví drobné savce podle pohybu. Bělozubka prchající podél zdi v nich spustí stejnou reakci jako myš. Po ulovení ji však často nesežerou, stejně jako se tomu stává u rejsků. Rejskovití mají pachové žlázy a jejich výrazný sekret může být pro kočku nepříjemný. Zvíře proto zabije, chvíli si s ním hraje nebo je přinese domů, ale ponechá ho ležet.

Ne každá mrtvá bělozubka je samozřejmě kočičí obětí. Drobní savci mají krátký život a mohou uhynout následkem vyčerpání, nemoci, stáří nebo vnitřního poranění. Velkým nebezpečím jsou také nádoby s hladkými stěnami.

Vědro, prázdný sud, hluboký květináč, bazénová šachta nebo nezakrytá nádrž fungují jako past. Bělozubka do nich spadne a nedokáže vyšplhat zpět. Pokud uvnitř není voda, může uhynout hladem a vyčerpáním. V nádobě s vodou se utopí.

Pomoc přitom nemusí být složitá. Do nádoby lze vložit hrubší prkénko nebo větev, která vede od dna či hladiny až přes okraj. Zakrýt lze také otvory šachet a sudů. Taková úniková cesta neposlouží pouze bělozubkám, ale i žábám, ještěrkám, broukům a dalším zvířatům.

Když malé zvíře proběhne kuchyní nebo chodbou, většina lidí předpokládá, že má doma myš. Následují pasti, jed nebo snaha najít zásoby, do kterých se hlodavec pustil. U bělozubky je situace jiná. Dovnitř ji může přivést kořist, otevřené dveře nebo škvíra, kterou se dostala ze sklepa či kůlny. Zpravidla nemá důvod zůstávat v obytné místnosti dlouhodobě.

Nejjednodušší je zavřít dveře do dalších částí domu, odstranit domácí zvířata a nechat bělozubce možnost uniknout ven. Pokud to není možné, lze ji opatrně navést do krabice nebo větší nádoby. Holou rukou by ji člověk chytat neměl. Je sice malá, ale při obraně dokáže kousnout a nešetrná manipulace ji může vážně poranit.

Vypustit ji lze do krytého místa poblíž nálezu, například k živému plotu, hromadě větví, kamenné zídce nebo hustému porostu. Převážet drobného savce mnoho kilometrů není potřeba. Nejde o nebezpečného škůdce, kterého je nutné od domu odstranit co nejdál.

Pokud se bělozubky objevují uvnitř opakovaně, má větší smysl zkontrolovat mezery pod dveřmi, okolí potrubí a otvory ve zdivu než pokládat jed. Ve staré stodole nebo sklepě ovšem nemusí být jejich přítomnost problémem vůbec. Mohou tam lovit hmyz, aniž by poškodily stavbu nebo zásoby.

Bělozubky nepatří k druhům, které by nám nějak škodily. Neničí zahrady, nebudují hráze, nekácejí stromy a člověku se zpravidla vyhnou dříve, než je vůbec spatří. Možná právě proto zůstávají téměř neznámé.

Není snadné je rozlišit. Zbarvení je proměnlivé, velikost se může překrývat a zvíře obvykle nedá člověku více než několik vteřin. Přesto stojí za to vědět, že ne každé malé šedé zvíře s ocasem je myš. Někdy je to několika­gramový lovec s bílými zuby, který právě prohledává zahradu, aniž bychom o jeho přítomnosti měli tušení.

Zdroje:

https://cesky.radio.cz/belozubka-tmava-v-cesku-se-usadil-novy-druh-hmyzozravce-pochazejici-z-afriky-8792104

https://www.avcr.cz/cs/veda-a-vyzkum/biologicko-ekologicke-vedy/Novy-prirustek-do-ceske-savci-rodiny-Belozubka-tmava-je-90.-druhem/

http://www.naturabohemica.cz/crocidura-suaveolens/

https://www.chovzvirat.cz/zvire/1005-belozubka-seda/

https://www.npsumava.cz/wp-content/uploads/2020/10/belozubka-seda.pdf

https://www.chovzvirat.cz/zvire/1007-belozubka-belobricha/