Je posun odchodu do důchodu o 7 měsíců opravdu takové drama? Reforma je prostě potřeba

Nechtěla jsem se přidávat k debatám o důchodech, článků na toto téma nebo jemu podobná už bylo napsáno víc než dost. Jak je ale pročítám, už mi to nedá. Na jednu stranu řada z nás, troufám si tvrdit, že snad i většina, chápe, že k nějaké reformě dojít musí, protože stávající situace není nebo v blízké budoucnosti nebude vůbec udržitelná.

Zároveň však při každém návrhu nebo přijaté změně, i když je někdy spíše estetického charakteru, brbláme. Jakmile máme pocit, že se to dotkne i nás nebo někoho z našich blízkých, už se nám představa jakékoliv změny nelíbí. Jak si to tedy představujeme? Že všichni budeme mít ještě krásné důchody a po nás ať se to klidně změní? Nebo si někdo myslí, že to bude udržitelné za všech okolností a není potřeba se tím zabývat?

Článek, na který reaguji (ale není jediný, na který bych měla chuť reagovat), se zabývá zejména generací tzv. Husákových dětí, které považuje za ty, kteří plánované změny odnesou asi nejvíc. Autorka uvádí, že Husákovy děti celý život pracovaly, odváděly pojistné a zabezpečovaly tak průběžný systém pro tehdejší a dnešní důchodce. A že jim nyní hrozí, že za tuhle jejich práci budou biti na vlastních důchodech.

V článku se nebudu zabývat tím, jestli má někdo dostatečný důchod, nebo ne, jestli si důchodci stěžují zbytečně apod., protože to považuji za nemístné. Jde mi pouze o podstatu důchodového systému, jaký je, jaký bude a co by se mělo změnit. Že změny budou vždy někomu vadit, to je prostě přirozené.

Co podle autorky hrozí „oškubaným“ Husákovým dětem?

Ač i mně samotnou představa důchodu v 66 letech nijak netěší (a to jsem mladá a měla bych jít tak někdy v 70), v rámci nutné reformy mi to nepřijde tak hrozné. Chápu, že pokud někdo počítal s nějakým pevným datumem, kdy bude moci jít do důchodu a nyní se dozvídá, že bude muset vydržet ještě o 7 měsíců déle, nebude z toho mít asi zrovna radost. Ale pořád mi to přijde jako snesitelná možnost, aspoň ve srovnání s jinými možnostmi. Systém by se také mohl zhroutit a odcházelo by se ještě mnohem déle. Toto prodloužení mi přijde jako poměrně rozumný kompromis, jak pomoci systému a přitom zůstat vstřícný vůči lidem, kteří se budou blížit důchodovému věku.

Také chápu, že ani tohle není populární změna. Kdo by také dobrovolně vítal fakt, že jeho důchod bude nižší, než kdyby se počítal podle současných pravidel. Na druhou stranu, valorizuje se pravidelně (což třeba všichni pracující říct nemohou) a nikde nebylo psáno, že bude nějaká zaručená výše důchodu v době, kdy člověk půjde do důchodu. Prostě budou důchody růst pomaleji a nebudou tak štědré. Je fakt, že by změna mohla platit později, protože lidé, kteří jsou těsně před důchodem, už nemají moc šancí něco změnit, ale na druhou stranu - pokud na to není, tak kde na to brát?

S tímto také příliš nesouhlasím, alespoň pokud vezmu v úvahu, jak stát tvrdí, že chce podporovat rodiny s dětmi a také motivovat lidi k tomu, aby ty děti měli. Osobně bych místo porodného raději viděla daňovou podporu a též výchovné při výpočtu důchodu. Takže s tím také úplně nesouhlasím, ale zároveň to nepovažuji za něco, co by bylo vyloženě „tragické“.

To může být náročná podmínka, ale zároveň si myslím, že pokud někdo plánuje předčasný důchod, měl by počítat s tím, že to nebude jen tak a že by se na to měl připravit. Čímž se tedy dostávám k tomu, že by na to měl mít člověk čas a vědět to dopředu o trochu víc než nyní.

Autorka také souhlasí s tím, že nějaká reforma je potřeba a současně dodává, že kvůli tomu, aby bylo na důchody i v době, kdy půjde do důchodu i ona, dnes ještě mladá.

Chápu, co tím myslela, ale zároveň v tom vnímám chybu, které se dopouští mnoho dalších lidí.

„Vůbec netvrdím, že by vláda neměla dělat důchodovou reformu. Naopak, je potřeba a já patřící do mladší generace si myslím, že je něco nutné udělat, aby bylo i na můj důchod.“ Naštvaná Češka (v článku, na který reaguji).

I když nyní sama vidí, jak může být složité financovat důchodový systém a že už dnes není spousta věcí, které byly dřív považovány za neměnné, opět se do určité míry spoléhá na to, že v době jejího stáří bude důchodový systém stále fungovat a lidé budou dostávat od státu peníze.

Místo toho by se radši měla připravovat na to, že v té době se důchody třeba už nebudou vyplácet vůbec. Nebo se bude vyplácet jen nějaká minimální částka, aby člověk opravdu jen přežil a vše ostatní bude záležet jen na něm. Nebo třeba taky ne, třeba bude společnost v takovém stavu, že důchody nebudou vůbec problém. I když je to méně pravděpodobné.

Husákovy děti možná budou první, které pocítí, že důchody nejsou 100% neměnné a že se člověk nemůže spoléhat jenom na stát. Ale nebudou zmiňovanými „oškubanými“ chudinkami. Pořád budou dostávat slušný důchod a půjdou v rozumném věku. Minimálně ve srovnání s dalšími generacemi, které nebudou moci spoléhat na jakoukoliv věkovou hranici (i když se o ní dnes mluví) a ani na to, že vůbec nějaký důchod bude. Tyto generace budou ještě stále nějakým způsobem zajišťovat důchody pro stávající důchodce, ale samy budou muset počítat s tím, že nemusejí ve svém stáří dostat nic.

Reforma je prostě potřeba a kosmetické úpravy nejsou dostatečné. Lidé se potřebují naučit, že v první řadě se musí zajistit co nejvíce sami a pomoc od státu brát spíše jen jako příjemný bonus, pokud vůbec nějaký bude. Proto bych ale od státu čekala v rámci důchodové reformy i nějaké řešení této otázky. Jak současným ekonomicky aktivním lidem umožnit, aby se mohli co nejlépe připravit na vlastní stáří? Protože zdanění práce včetně odvodů na pojistné je poměrně vysoké a mnoha lidem peníze navíc už nezbývají. Pomohlo by vyšší zdanění „zbytných“ věcí a snížení zdanění pracujících? Aby se každý mohl rozhodnout, zda své peníze utratí za něco, co nutně nepotřebuje (ale když na to bude mít, tak samozřejmě proč ne), nebo jestli to, co mu zbyde z výplaty navíc díky nižšímu zdanění, uspoří a investuje do něčeho, co mu pomůže v přípravě na stáří.

Pak by samozřejmě byla na řadě debata, co by mělo patřit do těch „zbytných“ věcí. Netvrdím, že řešení by bylo jednoduché, ale pokud nenajdeme odvahu mluvit i o nepříjemných věcech, tak se nikdy nikam nedohrabeme. Bohužel, u politiků moc velká vůle k zásadním změnám nebude, protože se budou neustále bát ztráty svých voličů. Nemluvě o tom, že i když nějaká vláda reformu prosadí, další ji může zase změnit, aby získala u voličů další body.

Jediná jistota, kterou máme, je skutečnost, že tento systém nebude moci fungovat v tomto režimu věčně. A že pokud na něco nebudou peníze, tak to prostě nebude.

Co si o důchodovém systému myslíte vy? Napadá vás nějaké řešení?