Po přeříznutí lana měl zemřít. Simpson přežil pád, rozdrcenou nohu a dokázal se doplazit pro pomoc

Některé příběhy přežití znějí tak nepravděpodobně, že kdyby je někdo napsal jako román, čtenář by mu možná nevěřil. Řekl by si, že autor tlačí na pilu. Že už je toho moc. Zlomená noha vysoko v horách, přestřižené lano, pád do ledovcové trhliny, několik dní bez jídla, téměř bez vody, a nakonec návrat do tábora ve chvíli, kdy ostatní už balí věci a považují vás za mrtvého. Jenže právě to se v roce 1985 stalo britskému horolezci Joeu Simpsonovi v peruánských Andách.

Nebyl to příběh z doby velkých národních expedic, kdy se kolem jedné hory pohybují desítky lidí, zásoby, rádiové spojení a celé zázemí. Simpson a jeho spolulezec Simon Yates patřili k jiné generaci horolezců. Chtěli lézt lehce, rychle, bez zbytečných lidí a bez velké opory v zázemí. Takový styl měl svoje kouzlo. Člověk se cítil svobodnější, čistší, blíž samotné podstatě lezení. Jenže měl i druhou stranu. Když se něco pokazilo, nebylo moc koho volat.

V roce 1985 si vybrali západní stěnu hory Siula Grande v pohoří Cordillera Huayhuash. Siula Grande měří přes 6300 metrů a její západní stěna tehdy ještě nebyla vylezená. Už samotná představa byla lákavá. Dva mladí Britové, odlehlé peruánské hory, prvovýstup a šance zapsat se do horolezecké historie. Na papíře to mohlo znít dobrodružně. Ve skutečnosti šlo o led, vítr, únavu, nadmořskou výšku a prostředí, kde se chyba neodpouští.

Cordillera Huayhuash není pohodlné horské hřiště. Je to krásné, ale tvrdé místo. Ostré vrcholy, ledovce, hluboké doliny, řídký vzduch a počasí, které se může změnit rychleji, než člověk stihne přehodnotit plán. V osmdesátých letech navíc nebyly běžné dnešní satelitní komunikátory, GPS lokátory ani záchranné možnosti, na které se dnes někteří dobrodruzi alespoň v koutku mysli spoléhají.

Simpsonovi bylo tehdy pětadvacet let. Simon Yates byl ještě mladší. Oba byli schopní, odhodlaní a dostatečně zkušení na to, aby se o podobný výstup pokusili. Zároveň ale byli mladí v tom smyslu, že před sebou ještě neměli desítky let opatrnosti a špatných vzpomínek. Mladý člověk v horách někdy vidí cestu tam, kde starší už vidí varování.

Do základního tábora s nimi šel také Richard Hawking, který zůstal dole. Samotný výstup podnikli Simpson a Yates ve dvojici. Lezení západní stěnou bylo náročné, ale podařilo se. Dosáhli vrcholu. Z hlediska horolezeckého výkonu to byl úspěch. Ale vrcholem cesta nekončí.

Sestup bývá zrádný. Člověk je unavený, soustředění klesá, počasí se může kazit, zásoby docházejí a radost z vrcholu někdy oslabí opatrnost. Simpson a Yates sestupovali severním hřebenem. Cesta dolů se ukázala horší, než čekali. Už před Simpsonovým úrazem šlo o vypjatý návrat. A pak přišel okamžik, který z výpravy udělal boj o život.

Joe Simpson při sestupu spadl a těžce si poranil pravou nohu. Nešlo o obyčejné podvrtnutí ani o čistou zlomeninu, se kterou by člověk mohl zatnout zuby a nějak se belhat dál. Zranění bylo vážné. Holenní kost se mu zarazila směrem do kolenního kloubu. V normálních podmínkách by následovala nemocnice, rentgen, operace, léky proti bolesti a dlouhá rekonvalescence. Jenže oni nebyli v normálních podmínkách. Byli vysoko v Andách, v ledu a sněhu, daleko od pomoci.

Simon Yates mohl v té chvíli dojít k závěru, že je po všem. Mohl svého spolulezce považovat za prakticky ztraceného. Jenže to neudělal. Začal ho spouštět dolů na laně. Byl to zoufalý, ale promyšlený způsob, jak se pokusit dostat zraněného kamaráda níž. Yates vytvořil ve sněhu jakési sedátko, opřel se, brzdil lano a postupně Simpsona spouštěl po svahu.

Tohle nebyla elegantní záchranná akce. Nebyl to nácvik z učebnice. Byla to improvizace v extrémních podmínkách. Každé spuštění znamenalo námahu, riziko a bolest. Simpson musel snášet pohyb s rozbitou nohou. Yates musel udržet jeho váhu a zároveň sám nesjet ze svahu. Přesto postupovali. Pomalu, zoufale, ale postupovali.

Dva horolezci byli v té chvíli spojeni nejen lanem, ale i velmi křehkou nadějí. Simpson visel na důvěře, že ho Yates udrží. Yates zase věděl, že pokud udělá chybu, může ztratit kamaráda i vlastní život.

Nějakou dobu jejich systém fungoval. Yates Simpsona opakovaně spouštěl, potom sestoupil níž, znovu vytvořili stanoviště a pokračovali. Kdyby počasí drželo, kdyby viditelnost byla lepší, kdyby terén nepřipravil další past, možná by se celý příběh vyprávěl jinak. Jenže v horách se málokdy pokazí jen jedna věc.

Při jednom spouštění Simpson zmizel přes hranu ledového srázu. Najednou nevisel na svahu, ale v prázdnu. Pod sebou měl neznámou hloubku. Nad sebou Yatese, který ho neviděl a nemohl s ním pořádně komunikovat. Vítr, sníh a vzdálenost mezi nimi udělaly z lana jedinou informaci. Yates necítil člověka, kterému může pomoci. Cítil jen váhu, která ho táhne dolů.

Simpson se pokoušel dostat zpět. Jenže s rozdrcenou nohou, ve tmě a v mrazu to bylo téměř nemožné. Nemohl se odlehčit tak, aby Yates mohl s lanem pracovat dál. Yates ho nemohl vytáhnout nahoru. Nemohl ho spustit, protože spojovací uzel mezi lany nešel zatížený protáhnout jistícím zařízením. Oba uvízli v situaci, která neměla dobré řešení.

A pak se začalo dít to nejhorší. Yatesovo stanoviště ve sněhu povolovalo. Byl postupně strháván dolů. Jestli bude čekat dál, může spadnout také. A pokud spadne, zemřou pravděpodobně oba.

Tohle je nejznámější a nejspornější okamžik celého příběhu. Simon Yates vytáhl nůž a lano přeřízl.

Přestřihnout lano v horách neznamená jen přerušit kus materiálu. Znamená to přerušit poslední spojení s člověkem, který na vás visí. Znamená to udělat rozhodnutí, o kterém víte, že vás může pronásledovat celý život.

Yates nevěděl přesně, kde Simpson je. Neviděl ho. Nevěděl, jak daleko je pod ním terén. Nevěděl, zda Simpson pád přežije. Věděl jen to, že když lano nepřeřízne, bude nejspíš za chvíli stržen dolů také.

Zvenčí se takové rozhodnutí snadno odsuzuje. V bezpečí domova se člověk rád tváří jako morální soudce. V teplém pokoji, s hrnkem kávy a nohama na zemi, je jednoduché říkat, co by měl někdo udělat ve sněhové bouři vysoko v Andách. Jenže Yates nebyl v debatním pořadu. Byl na hraně vlastní smrti.

Simpson po přestřižení lana spadl. Propadl se do ledovcové trhliny. Podle všeho měl zemřít. Ale nezemřel.

Dopadl na sněhový most uvnitř trhliny. Když se probral, byl v ledové temnotě, zraněný, s přestřiženým lanem a vědomím, že ho ostatní téměř jistě považují za mrtvého. Musel pochopit něco, co by mnoho lidí zlomilo - nikdo pro něj nepřijde.

Ledovcová trhlina není obyčejná díra. Je to cizí svět. Stěny z modrého ledu, šero, ozvěna, zima a vědomí, že nahoře je svět živých, ale vy jste pod ním. Simpson se ocitl na místě, které skutečně připomínalo hrobku.

Nejlogičtější cesta by byla nahoru. Jenže nahoru to nešlo. Stěny byly převislé, noha zničená a síly mizely. Simpson musel udělat něco, co se protiví instinktu - místo aby lezl ke světlu, rozhodl se slanit hlouběji do trhliny. Vsadil na nejistou možnost, že dole najde jinou cestu ven.

Člověk v krizi často hledá světlo, východ, otevřený prostor. Simpson se musel spustit níž do tmy. Nebylo jisté, že tam něco je. Mohl skončit v hlubší pasti, odkud už by se nikdy nedostal. Ale zůstat na místě znamenalo jistou smrt.

Nakonec našel cestu. Dostal se přes sněhový most a ven z trhliny na ledovec. Jenže tím příběh nekončil. Vlastně začínala jeho nejdelší část. Byl venku, ale pořád byl ztracený člověk se zraněnou nohou v obrovských horách.

Simpson se musel dostat zpět do základního tábora. Normálně by šlo o náročnou cestu i pro zdravého člověka. Pro něj to byla téměř nemožná vzdálenost. Nemohl chodit jako člověk. Musel se plazit, posouvat, někde skákat po jedné noze, někde se sunout po zemi. Každý pohyb mu připomínal, že tělo má své hranice.

Byl bez jídla. S vodou to bylo špatné. Byl vyčerpaný, dehydratovaný, zraněný a sám. K tomu se přidávalo nebezpečí ledovce, trhlin, kamenité morény a špatné orientace. Musel se rozhodovat, kudy jít, i když mozek už nefungoval čistě.

Právě tady se z příběhu stává něco víc než jen horolezecká nehoda. Simpsonovo přežití nebylo jedním velkým hrdinským gestem. Nebyl to člověk, který by se postavil proti hoře, zvedl pěst a vítězoslavně kráčel dál. Spíš se rozpadal po malých částech, ale vždycky se nějak donutil pokračovat ještě kousek.

Rozdělil si cestu na krátké úseky. Neřešil celé kilometry. Řešil nejbližší bod, další kámen, další kus svahu. Přežití často nevypadá vznešeně. Vypadá špinavě, zoufale a velmi prakticky. Je to smlouvání se sebou samým. Ještě támhle. Ještě k tomu kameni. Ještě deset minut. Ještě jeden pohyb.

Simpson měl halucinace, ztrácel pojem o čase a blížil se hranici, za kterou už tělo prostě vypíná. Přesto pokračoval. Ne proto, že by měl jistotu. Ale protože zastavit se znamenalo zemřít.

Zatímco Simpson bojoval o návrat, Simon Yates sestoupil dolů s přesvědčením, že jeho spolulezec je mrtvý. Když se dostal k trhlině a neslyšel žádnou odpověď, neměl rozumný důvod věřit v opak. V podmínkách, které zažili, byl Simpsonův pád prakticky rozsudkem.

Yates se vrátil do tábora k Richardu Hawkingovi. Musel nést vědomí, že přeřízl lano. A i když to z hlediska přežití dávalo smysl, psychicky to muselo být ničivé. Není těžké si představit, že člověk v takové situaci začne znovu a znovu přehrávat stejný okamžik. Měl čekat déle? Měl zkusit něco jiného? Byla ještě nějaká možnost? Takové otázky nemají konec.

Později se kolem Yatese vytvořila kontroverze. Někteří lidé ho odsuzovali. Jiní, zvlášť horolezci, jeho rozhodnutí chápali. Nejpodstatnější však je, že sám Joe Simpson ho neobvinil. Naopak opakovaně dával najevo, že rozumí tomu, proč Yates lano přeřízl. Kdyby to neudělal, pravděpodobně by zemřeli oba.

V základním táboře se Yates a Hawking chystali odejít. Simpson byl považován za mrtvého. Po tolika hodinách a dnech to nebyla bezcitnost, ale přijetí reality, jak ji znali. Jenže pak se ozval hlas.

Slabý, rozbitý, téměř neuvěřitelný hlas člověka, který neměl být naživu.

Joe Simpson se doplazil zpět do tábora. Nebyl to návrat vítěze. Nebyl to dramatický příchod s hudbou v pozadí. Byl to návrat těla, které už dávno překročilo hranici normální výdrže. Byl dehydratovaný, vyčerpaný, zničený, s nohou v hrozném stavu. Ale žil.

Joe Simpson později celý příběh popsal v knize Touching the Void. Vyšla v roce 1988 a stala se jednou z nejslavnějších horolezeckých knih. V roce 2003 podle ní vznikl film, který kombinoval výpovědi skutečných účastníků s hranou rekonstrukcí. Díky němu se příběh dostal i k lidem, kteří by po horolezecké literatuře nikdy nesáhli.

Síla toho příběhu ale není jen v dramatických okolnostech. Je v nepříjemných otázkách, které zůstávají. Co by člověk udělal na Yatesově místě? Jak dlouho má smysl držet lano, když vás táhne do smrti? Kdy je záchrana druhého ještě hrdinství a kdy už jen společná sebevražda? A co se děje v hlavě člověka, který ví, že byl odepsán, ale pořád ještě dýchá?

Simpsonův příběh se často vypráví jako příklad nezdolné vůle. To je pravda, ale jen částečně. Není to příběh o tom, že stačí chtít a člověk přežije všechno. Tak jednoduchý svět není. Mnoho lidí v horách bojovalo stejně tvrdě a nepřežili. Simpson měl vedle vůle také štěstí. Dopadl na sněhový most. Našel cestu z trhliny. Dostal se správným směrem. Tábor ještě nebyl úplně opuštěný.

Jenže štěstí samo by nestačilo. Musel se hýbat, když už to nedávalo smysl. Musel se rozhodovat, když už byl napůl mimo. Musel pokračovat, i když pravděpodobnost návratu byla směšně malá.

Od událostí na Siula Grande uplynuly desítky let, ale příběh Joea Simpsona nezestárl. Možná proto, že není jen o horách. Je o chvíli, kdy člověku zmizí všechny jistoty. O chvíli, kdy už nepomůže plán, odvaha ani technika. Zůstane jen bolest, strach, zima a otázka, jestli se ještě pohnout.

Zdroje:

https://www.badassoftheweek.com/simpson

https://www.theguardian.com/books/2019/nov/09/joe-simpson-interview-touching-the-void

https://theboldandcold.com/f/siula-grande-west-face-the-simpson-yates-1985?blogcategory=Andes

https://english.elpais.com/usa/2021-10-13/touching-the-void-would-you-cut-the-rope-to-survive.html

https://www.independent.co.uk/arts-entertainment/how-we-met-joe-simpson-and-simon-yates-1280331.html

https://travesiapirenaica.com/en/touching-the-void-joe-simpson/?srsltid=AfmBOoo6CEgw72kJ4VGMVvpoAO43ljK3g4YEuZNCm4YBSGUmTD91cgo8