Článek
Novinka sedmatřicetiletého Jiřího Mádla aktuálně boří žebříčky návštěvnosti českých kin. Diváci uštědřují historickému thrilleru mapující práci a odpor novinářů Československého rozhlasu během vpádu vojsk Varšavské smlouvy vysoká hodnocení na filmových databázích. Kritika naopak zůstává tradičně rezervovaná, ovšem ani u ní nelze přehlížet nadšení z opravdu kvalitního českého počinu, které tu už dlouho nebylo.
O českém filmu roku je předem rozhodnuto
„Čekal jsem dvanáct let,“ vykřikl Sirius Black slavnou hlášku ve třetím díle Harryho Pottera. Jiří Mádl na svou životní chvíli čekal ještě o tři roky déle. Drahocenný čas však nestrávil v Azkabanu, nýbrž studiem scenáristiky na prestižní filmové škole v New Yorku. Z Kotkova hereckého parťáka ze Snowboarďáků a Rafťáků se rázem stal respektovaný český tvůrce. Americká spisovatelská nalejvárna mu rovněž přidala na sebevědomí nebát se přiblížit český film hollywoodskému měřítku tím správným progresivním způsobem. Díky tomu se Vlny úspěšně vyhýbají několika opakovaným neduhům naší kinematografie posledních desetiletí.
Pokud bychom chtěli Vlny přirovnat k nějakým českým dramatům posledních pěti let, byly by to jednoznačně: Bod obnovy, Bratři, Zátopek, Okupace a Havel. Veškeré tyto snímky pojí alespoň jeden ze dvou styčných bodů: historické zasazení do období komunismu, nebo na české poměry ambiciózní produkce. Nicméně všem z nich (snad pouze s výjimkou Zátopka) chyběly buď zajímavé, dobře zahrané hlavní postavy, nebo propracovanější scénář, který by z příběhu vytáhl více emocí a diváka si zaháčkoval, a tedy pořádný dramaturgický dohled.
Na jedné straně se v Česku producentům těžko shání dostatek financí, s nimiž by se mohli rozmáchnout alespoň na evropské úrovni. Proto, ať tu mluvíme o devadesátimilionovému Zátopkovi či „pouze“ pětačtyřicetimilionovému Bodu obnovy, v zahraničí se za takovéto částky natáčí televizní filmy nebo seriály, nikoliv celovečeráky pro kina. I s malým rozpočtem a omezenými prostředky lze natočit kvalitní počin, jaké u nás vznikaly třeba v devadesátých letech nebo před revolucí. O penězích to tedy pouze není.
15 let příprav přineslo své ovoce. Vlny působí jako hollywoodský velkofilm
Současné české filmy vznikají obvykle za 20–40 dní, běžně ale také za pouhé dva týdny, ke čemuž se v minulosti vyjádřil Zdeněk Troška, že se za tak krátkou dobu prostě kvalitně točit nedá. A měl pravdu. Mádl si proto vydupal u své producentky Moniky Kristlové více natáčecích dnů, a tedy více času na výstavbu scén, opakování záběrů, skládání hudby a výsledný střih. A na výsledku je to znát.
Příběh netrpí rozvleklými scénami s postavami tlachajícími o ničem, uspávající diváka a vedlejšími příběhovými linkami, které ve finále stejně vyzní do prázdna. Naopak. Co lze říct jednou větou je řečeno jednou větou, nebo pouhým pohledem, nikoliv deseti větami. Mádl si zde osvojil takřka zběsilý hollywoodský střih, kdy jsou jednotlivé obrazy krátké, vršené na sebe, nepolevují v rychlém tempu, budují napětí a střídají lokace, čímž snímek působí daleko velkolepěji.
Patnáct let příprav, při nichž scénář dotáhl prakticky k dokonalosti, je vskutku znát, navzdory tomu, že se Mádl mnohdy uchyluje ke klasickým scenáristickým šablonám a zkratkám. Avšak cíleně. Když se totiž český film nachází v takové situaci, v jaké je, je opravdu lepší držet se toho, co funguje sto let a za cenu originality neexperimentovat.
Herecké výkony od Stanislava Majera, Martina Hofmana, jenž se po dlouhé době vymaňuje z neustálých romantických rolí, přes Vojtěcha Kotka, Táňu Pauhofovou, která nesmí chybět v každém historickém filmu, až po názorově rozpolcenou postavu Vojtěcha Vodochodského si díky tomu diváka, tím že není přehlcen a unaven, snadno zaháčkují. Hraje se tu na zřetelnou rovinu dobráci versus ti zlí, dojde na povinnou vztahovou linku, která však prohlubuje hlavní zápletku, a také hrdinské zveličování, kdy rozhlas ve filmu působí jako jediné zpravodajské médium s, do příjezdu tanků, neotřesitelnou pozicí.
Vlny jsou diváckým hitem. Přesto je mnozí kritizují kvůli vyjádřené politice
Vlny ocenili kritici a diváci již desetiminutovým aplausem na letošním festivalu v Karlových Varech. Předem tak bylo jasné, že se na nás v půlce srpna řítí nový hit. Za celý týden navštívilo Vlny v kinech dohromady 125 000, což je na historický thriller – čili něco zcela mimo tradiční tuzemský romcom žánr – úctyhodný výsledek. Lépe si letos vedl pouze Zápisník alkoholičky, s nímž se Vlny poperou o první místo nejnavštěvovanějšího českého filmu roku.
Divácká spokojená šeptanda dále zapříčinila, že v dalším týdnu návštěvnost poklesla pouze o 2 % (Alkoholička padala o 43 %), což Vlny vyšvihlo k aktuálnímu součtu 200 925 diváků a 12,5 milionů korun v tržbách. Vzhledem k absenci výraznějších hitů v nadcházejících týdnech je meta půl milionu diváků prakticky zaručená a dozajista se bude pokračovat ještě dál.
Bůhvíjak slavné to ale zřejmě nebude v zahraničí, jelikož je téma výhradně přístupné česko-slovenskému publiku. Vlny tak budou ještě mít co dělat splatit bezmála osmdesátimilionový rozpočet. S jistotou však zabodují na příštích Českých lvech, kde jsou sošky za kameru, střih, hudbu a několik hereckých rolí téměř jasné.
Na českých filmových databází si Vlny v tuto chvíli odnáší úchvatné divácké hodnocení – ČSFD hlásí 89 % a na Kinoboxu pouze o procento méně. Naproti tomu je redakční recenze Kinoboxu ke snímku z nějakého důvodu pozoruhodně kritická. Nepřekvapivě jsou mnozí diváci vzhledem k problematickému politickému pozadí se snímkem hlasitě nespokojeni. Takzvaný review bombing sice Vlny nepotkal v takové míře jako třeba loňské Bratry, přesto můžeme na ČSFD dohledat několik nízkých hodnocení, tzv. odpadů, které nehodnotí ani tak audiovizuální kvality jako spíš antibolševické politické okénko. Není divu, že mají někteří čeští diváci často problém ohodnotit náročnější látku.
Úplně nejlepší je proto udělat si vlastní názor, nedat na internetové trolly, podpořit ambiciózní český film a k tomu se zchladit v klimatizovaném sále v nadcházejících vedrech. Určitě tím neprohloupíte.
