Článek
Dne 29. srpna 2024 v 17:20 jsem zavítal na projekci filmu Vlny do OC Praha-Letňany, kde v multikinu promítá Cinema City. Přicházím o půl hodiny dříve se slovy, aby už neměli vyprodáno. Slečna prodavačka se ale na mne usměje, neboť na tenhle film už neměli několik projekcí vyprodáno. Vlastně si nevzpomíná, že by tomu tak vůbec někdy bylo. Vlna úvodního zájmu evidentně pominula. Můj sál má č. 7. Usedám a počítám. Všehovšudy 37 diváků. Kapacita sálu je 475 míst, takže si dovedete představit, jak bylo „plno“. Kouknu ještě na předprodej v dalších časech, ale je to podobné. A je to tady.
Promítání začalo. Bohužel spoustou otravných reklam a upoutávek. Tak si stačím alespoň vyřídit pár mailů, poslat několik zpráv a cpu se u toho popcornem. Mimochodem drahým jako čert. Následuje krátká přestávka a jdeme na vlnění.
Natěšený ze zpráv některých médií, očekávám pořádné vlnobití. Ale vlny hned nepřicházejí. Vše má gradovat až časem. Nechci příliš moc film rozebírat, abych nekazil jiným radost či zklamání z filmu. Přesto mne hned v úvodu zaujala věta, která ve filmu zazní (doslovně možná byla jinak):
Vlády východního bloku jsou podřízené Moskvě.
To je totiž alfa a omega celého roku 1968, což reformní soudruzi naivně či hloupě podcenili. Abyste mi dobře rozuměli, vysvětloval jsem to už v tomto článku:
Jedna z filmových zápletek začíná demonstrací studentů 31. října 1967. Skandují: „Chceme více světla!“. Ne Božího, ale na kolejích. Protest nespokojených studentů na (strahovských) kolejích má upozornit na špatné podmínky ubytování. Demonstrace je ale brutálně rozehnána příslušníky SNB. Z demonstrace je však pořízen zvukový záznam a pár fotografií. Tím začíná dějový zápas o zvukovou nahrávku, kterou chtějí redaktoři rozhlasu odvysílat, StB zabavit.
Jako účastník demonstrace na Národní třídě v roce 1989, ale hlavně předtím v ulici Vyšehradská, kde postarší příslušníci SNB bez helem, bez štítů jen s černými a krátkými pendreky mlátili dav hlava nehlava (moc se o tomto střetu příslušníků s demonstranty nemluví a nepíše, přestože byl možná brutálnější než na Národní třídě), jsem viděl velkou podobnost s filmovou scénou.
Co mi naopak přišlo nepatřičné, byla kratičká, a tedy i zbytečná „mádlovina“ se souložícím párem v podstatě na ulici. Děje se tak při písni „Přejdi Jordán“ a roznášení, resp. zabavování plakátů s Dubčekem. Zase tolik svobody jsme tu opravdu neměli… Říkal jsem si, že asi šlo o vtípek režiséra. Místo „Přemluv bábu“ někdo „Vo*el bábu“.
V další chvíli ve filmu zazní cosi o demokracii a socialismu, ale mám pocit, že tahle slova k sobě nikdy moc nepatřila.
Bohužel si nemohu znovu přehrát film, abych měl jistotu v jiné věci. V jednu chvíli soudruh Hoffman* informuje s předstihem hlavního hrdinu (technika Havlíka, vydíráním získaného ke spolupráci s StB), že do Československa vstoupí armády Sovětského svazu. Havlík na nic nečeká, ani neověřuje a důvěřivě spustí sled událostí, přestože mohlo jít o nějakou past. Přišlo mi to málo reálné.
* (v té době ředitel Ústřední správy spojů, který nechal 21. srpna 1968 vypnout vysílače rozhlasu, aby nedošlo k odvysílání prohlášení ÚV KSČ k invazi.)
Ve filmu je ale i scéna, která je spíš k zasmání. V redakci se snaží spojit na dvou telefonech dvě osoby (neprozrazuji koho s kým) a dají k sobě obě telefonní sluchátka tak nešikovně, že proti sobě jsou oba mikrofony a oba reproduktory. Takto se ale obě osoby rozhodně slyšet nemohly. Vždy musí být mikrofon proti reproduktoru. Stane se…
Pak mi nebylo jasné, když se po invazi přesunulo vysílání rozhlasu do utajených úkrytů pro válečný stav a nikdo nevěděl, kde se tyto úkryty nacházejí, jak mohly být odhaleny. Mapy s úkryty totiž byly pod zámkem a hlavní hrdina je získal z uzamčené schránky za pomoci sekery a dá je jen těm, kteří do těch úkrytů jdou. Ale což, i v rozhlasu byla a musela být hromada StBáků a udavačů. To by vše vysvětlovalo.
V 80. letech jsem chtěl dělat práci technika v rozhlasu. Vše už bylo domluveno, ale prověřovali si mne i StBáci a z nástupu do zaměstnání sešlo. Asi udělali dobře. Proto si nemyslím, že by v 60. letech nebyli stejně ostražití. Nakonec i Milan Weiner, vedoucí redaktor Redakce mezinárodního života, jedna z důležitých postav v rozhlasu (i ve filmu) s česko-židovskými kořeny, byl těžký komunista, který v 50. letech pozval v Pekingu jako dopisovatel Rudého práva a ČTK na besedu samotného Mao Ce-tunga. Je ale pravdou, že pod jeho vedením došlo v roce 1968 k zavedení přímého odběru zpráv ze zahraničních zdrojů (AFP, Reuters) a obcházení cenzury. Nicméně v té době už byl sledován i KGB.
Zmiňuji to proto, že dodnes nechápu, jak si profesionální politici a v tomto případě i redaktoři rozhlasu mohli myslet, že cesta, na kterou se netakticky vydali, neskončí vojenskou silou. Sami byli většinou přesvědčení komunisté a moc dobře vnímali a rozuměli napětí mezi Moskvou a Prahou. Z redakčního týmu M. Weinera byla v roce 1968 komunistkou nejen Věra Šťovíčková, ale i Jiří Dientsbier, Karel Kyncl, Luboš Dobrovský, Jaroslav Jírů atd. Skoro všichni. Mezi nestraníky byl snad jen Ondřej Neff, který ale v té době byl ještě vysokoškolským studentem. A Jan Petránek, který odmítl spolupracovat jak s StB, tak později i s KGB při novinářské práci v Sovětském svazu. Za což dostal od Rusáků nakládačku, při které mu kágébáci vyrazili několik zubů. Dnes by možná letěl oknem na chodník.
Ve filmu je i zdánlivě vymyšlená pasáž konkurzu do redakčního týmu M. Weinera. Konkurzu se účastní fiktivní postava technika Havlíka. Ve skutečnosti se na 90 % jedná o příběh konkurzu do rozhlasu, který absolvoval J. Petránek. Místnost s adepty, zvonící telefon, zvednutí telefonu, stenografické zaznamenání a následné přepsání zprávy, vynesení do druhého patra zpravodajství, předání vedoucímu směny, čímž natolik zaujal, že byl ihned přijat.
Film má celkem spád, emoce (o ty jde ale zjevně především), dobrou hudbu, hymnu, tanky atd. Celkově na mne však působil dost povrchně, předem odhadnutelně. Příběh je lehký na vnímání, dařilo se mi při něm i poklidně vyřizovat smsky.
Vyhnul se bohužel tomu, že šlo o boj jedněch komunistů proti druhým, kdy se málo si to uvědomující občané stali pěšáky na šachovnici. O demokratizaci nemůže být vůbec řeč. Už za pár měsíců by totiž soudruh Dubček řešil, zda poslat na lidi příslušníky SNB, nebo se vzdát vedoucí úlohy strany v Ústavě. Vyhlásit svobodné volby, ve kterých by komunisté prohráli. Vrátit majetky ukradené od roku 1948 atd. Film se přidržel jen naděje na svobodu, předem ale odsouzené k invazi vojsk. Zcela se vyhnul širším souvislostem, příčinám a následkům. Ano, klobouk dolů před určitým hrdinstvím. Je to asi lepší film než Bratři nebo Jan Žižka, ale díru do světa za hranicemi ČR neudělá.
Vyhnul se například i tomu, že naše armáda byla plně podřízena velení v Moskvě. Neexistuje dokument, který by prokazoval samostatnost naší armády.
Vyhnul se zasazení do kontextu doby. Masakr Spojených států v My Lai ve Vietnamu, studentským nepokojům v Jugoslávii a ve Francii, atentátu na R. F. Kennedyho v Los Angeles, únosu izraelského letadla příslušníky pro osvobození Palestiny, protestům proti rasové diskriminaci v USA atd. Zmiňuji to proto, že svět si ve skutečnosti oddychl, když byla situace u nás vyřešena vstupem vojsk. Obával se, že socialismus s lidskou tváří překročí hranice Československa a vyvolá další nepokoje.
V závěrečných titulcích mě pobavilo, že záštitu nad filmem převzala paní ministryně Černochová. Docela by mne zajímalo, jaký hmatatelný přínos to mělo…
Pokud bych měl celkově shrnout plusy a mínusy filmu, dal bych mu v procentním vyjádření tak asi 70 - 75 %. Ve školách bych jej ale nedoporučil promítat, jak některé aktivistické kruhy požadují. Ať si každý student vyhledá a navštíví film sám. A při jeho hodnocení ať použije vlastní kritické myšlení.
