Mozart jako Asiat? Kde končí umělecká svoboda a začíná přepisování historie?

Nový seriál Amadeus z dílny britské televize Sky vyvolal hned po prosincové premiéře bouři v internetové sklenici. Důvodem je opět „color-blind“ casting – Mozarta hraje totiž herec japonsko-britského původu Will Sharpe. Seriál sice vychází ze stejné hry jako Formanovo osmi oscarové veledílo, ale kvalitou a hereckými výkony mu nesahá ani po kotníky. Kromě průměrné produkce a samoúčelné vulgarity diváky nejvíc dráždí právě odklon od historie.

Příběh čerpá z divadelní předlohy Petera Shaffera, nikoliv skutečného života legendárního rakouského skladatele. Děj této pětidílné hudební dramatické minisérie se stejně jako film Amadeus (o jehož složitém vzniku jsem se rozepsal zde) odehrává ve Vídni koncem 18. století.

Sleduje v něm pětadvacetiletého Mozarta (Will Sharpe), který přijíždí do velkého města, aby se zde vymanil z vlivu svého umanutého otce a nalezl vlastní uměleckou svobodu. Zde se setkává s mladou zpěvačkou a budoucí ženou, Constanze Weberovou (Gabrielle Creevy), a nepřekvapivě také s dvorním skladatelem císaře Josefa II. (Rory Kinnear), Antoniem Salierim (Paul Bettany).

Opět se rozvíjí známé téma: Salieri, který zasvětil život Bohu a hudbě, s hrůzou zjišťuje, že božský talent byl dán vulgárnímu a dětinskému Mozartovi, a nikoliv jemu. To vede k Salieriho spalující žárlivosti, posedlosti touhou svého nadanějšího soka zničit. Oproti filmu dopřává seriál více prostoru vedlejším postavám a jejich příběhovým odbočkám, nicméně fanouškům kultovního filmu mnoho nového nesdělí.

Kromě nijak nadstandardních produkčních kvalit, nepříliš zapamatovatelných hereckých výkonů (s výjimkou Bettanyho), a přílišné snahy přiblížit se moderním divákům skrze explicitní scény s vulgární mluvou a vyobrazování sexuálních aktů, je terčem hlavního sporu představitel ústřední role. Tím je poměrně neznámý herec japonsko-britského původu Will Sharpe, který na sebe zatím stihnul upozornit třeba v seriálovém hitu Bílý lotos z produkce HBO Max.

Na Sharpa se kvůli jeho odlišnému vzhledu od předlohy spustila vlna negativních komentářů. „Mozart přece nemůže být Asiat!“, shrnuje jeden z jízlivých, avšak stále ještě slušných komentářů na filmových diskuzích. Britští tvůrci se znova vydali cestou necestou vybírat herce a herečky do historických rolí živoucích legend tzv. slepým obsazováním (color-blind casting).

Když herectví nestačí, nastupuje diverzifikace a překrucování historie

Sharp zde totiž není jediným typově nevhodně obsazeným hercem představujícího reálnou osobnost. Také další historické postavy z řad šlechticů a pěvců jsou hrány černošskými herci a herečkami. To seriálu nepochybně ubírá na pocitu autentičnosti 18. století ve střední Evropě. A to i navzdory faktu, že je příběh Shafferovy předlohy z velké části smyšlený a pouze inspirovaný skutečnými postavami a jejich údajnými profesními konflikty.

Tento zvláštní trend „slepého obsazování“ je doménou především britských a amerických produkcí. Ty se opakovaně setkávají s vlnou nenávisti hlasitých odpůrců „woke kultury“, „whitewashingu“ (nahrazování herců bílé pleti jinou rasou) a jiných zastánců „správných tradičních hodnot“. Jde o ukázkový kulturní boj, který se lidstvu vrací jako bumerang.

Není to ani zdaleka ojedinělý případ z poslední doby. Vzpomeňme na černou Annu Boleynovou, asijskou Bess z Hardwicku v Marie, královna skotská nebo na šlechtu v Bridgertonových. Bouřlivé debaty vyvolala také Disneyho Malá mořská víla. A rovnou k bojkotu celého filmu vyzývali „zastánci správných hodnot“ Sněhurku s Rachel Zegler. Všechny spojovalo jediné: vzhled hereček se radikálně rozcházel s historickou či pohádkovou předlohou, na kterou diváci nedají dopustit. A nejen ti „konzervativní“.

Tato kontroverzní rozhodnutí dokola vyvolávají tu stejnou otázku: Jaká je nejpříznivější snesitelná hranice pro výběr herce a herečky v případě ztvárnění historických postav? Kam až lze zajít, aby „nevhodná“ volba oproti předloze neodváděla pozornost od samotného díla? A kam až sahají jisté politicko-kulturní snahy o nucenou diverzifikaci?

Jedním ze mnohokrát probíraných a stále aktuálních přirovnání je kultovní postava agenta jejího veličenstva – Jamese Bonda. Ten na filmovém plátně za svou šedesátiletou historii vystřídal mnoho tváří. Producenti dosud ctili Flemingovu vizi s maximální možnou ctí: krutý britský gentleman středního věku se zálibou v alkoholu a ženách. To se ale pod taktovkou nového majitele práv, Amazonu, může změnit, aby se značka zavděčila mladší generaci, které tyto „maskulinní hodnoty“ moc neříkají.

Ostatně touto cestou se vydala již dokončovaná počítačová hra 007: First Light od tvůrců série Hitman, kde bude Bond vykreslen coby mladý rekrut MI6 v začátku své kariéry. Právě touto podobnou cestou by se podle zdrojů měl vydat také Amazon, který údajně měl jednu dobu uvažovat nad Bondem coby ženou.

Sněhurka, Malá mořská víla či zrovna James Bond jsou fiktivní knižní postavy, které sice jsou základním či detailnějším způsobem charakterizovány, v případě hraných adaptací je nutné provést jisté castingové ústupy.

U dobře zdokumentovaných historických osobností je situace komplikovaná. Postava egyptské královny v minisérii Královna Kleopatra od Netflixu vyvolala dokonce diplomatický incident, kdy egyptská vláda žalovala tvůrce za „falšování identity“ kvůli tmavší barvě pleti ztvárněné panovnice.

Egyptská vláda argumentovala tím, že Kleopatra pocházela z dynastie Ptolemaiovců, což byli Řekové (Makedonci), a měla tedy světlou pleť a helénské rysy. Egyptští právníci dokonce podali žalobu na Netflix za „falšování egyptské identity“ a propagaci „afrocentrismu“, který se snaží přivlastnit si staroegyptskou civilizaci jako „černou historii“. Požadovali kompenzaci ve výši 2 mld. dolarů, nicméně k žádnému vyrovnání, omluvě tvůrců ani završení tohoto kulturního sporu dosud nedošlo.

Podle zpráv z roku 2025 však žaloba u mezinárodních soudů neuspěla, protože casting je vnímán jako „umělecká licence“. A právě pojem „umělecká licence“ je de facto jádrem pudla celého tohoto rasově genderového sporu.

Po filmových, seriálových a divadelních tvůrcích nelze z pozice diváka jakkoliv vymáhat jejich castingovou volbu. Nemůžeme vždy vyžadovat, aby Jana Žižku hrál Čech, Kleopatru Řekyně, Napoleona Francouz nebo jednoho nejmenovaného vyšinutého neúspěšného malíře Rakušan či alespoň Němec.

To by pak vaše děti nemohly hrát ve školní besídce ani psa, pakliže se takto neidentifikují. Jenomže nemůžeme srovnávat hollywoodskou velkoprodukci s ochotnickým vystoupením na základní škole v Hrochově Týnci.

Historie ukazuje, že pokud herec podá strhující výkon, divák mu odpustí leccos – vzpomeňme na blonďatého Bonda Daniela Craiga v Casino Royale, černovlasého upíra Toma Cruise v Interview s upírem, atletickou Jennifer Lawrence jako Katniss Everdeen v Hunger Games nebo příliš vysokého Hugha Jackmana ve Wolverinovi

Jejich výkony byly natolik strhující a velebené, že se nad tím dodnes nikdo ani nepozastavuje. Na rozdíl od nich herci a herečky ve zmíněných filmových a seriálových propadácích neobhájili ani roli, ani svůj vzhled.

Režiséři vsázeli na to, že herec dokáže zahrát vnitřek postavy tak dobře, že divák na vše ostatní, co neodpovídá autenticitě, zapomene. Výsledek. Seriál Amadeus si na ČSFD odnesl ostudné hodnocení 13 % (avšak s pouhými 80 hodnotícími, kteří zhlédli pouze první epizodu).

Na zahraničním IMDb je skóre 4,9/10, což možná zní lépe, ale důvod ke zdviženému zájmu to není. Nakonec recenzenti, kteří nemají důvod se nad rasovým „swajpem“ pozastavovat, obecně hodnotí celé dílo jako veskrze průměrné. „Tolik práce a taková blbost.“

Na celé bizarní a zbytečné záležitosti pak zůstává nevyřešená ještě jedna otázka. Jak by to vypadalo, kdyby se někdo rozhodl natočit životopis o velikánech jako Čingischán, Dalajláma, Martin Luther King nebo Nelson Mandela s herci bílé pleti. Jednalo by se stále o uměleckou licenci, nebo by se množily vážné nářky z ryzího rasismu a „blackwashingu“? Kdo rozhoduje o tom, co se jak a s kým může točit, a co ne?

Tento dvojí metr ke zlepšení celé kulturní války nikomu neprospívá. A ano, v minulosti hrály černošské postavy výlučně nabarvení herci bílé pleti. Toto období je snad dávno za námi všemi a nemá smysl jej stále vytahovat.

„Slepé obsazování“ je doménou zejména Hollywoodu a Británie nežli ostatních zemí. Jejich produkce však automaticky putují do celého světa, kde se podobné snahy míjejí s přijetím a pochopením tamního publika. Zvláště pak při adaptaci cizí historie jako v případě Kleopatry.

Na závěr lze říci snad to, že diváci tato rozhodnutí přijmou, pakliže dokáží herecké výkony vyvážit drobné vzhledové ústupky. Will Sharpe neobhájil zisk role Mozarta adekvátně, aby se neřešil i jeho nepatřičný vzhled.

Británie není zaostalý Myanmar. Copak se tam nenašel jiný herec, který by do role lépe pasoval? Pokud bylo záměrem tvůrců šokovat a vyvolávat kontroverze, pak se musejí vyrovnat také s oprávněnými negativními ohlasy. Ovšem vždy slušně a k věci. A pokud si přejí, aby jejich dílo uspělo, nesmí si nad nářky diváků zacpávat uši.

Další zdroje: novinky.cz, forbes.com, telegraph.co.uk,