Článek
Improvizační zábavní show Možné je všechno chtěla být nováckou Partičkou a současně malým návratem tohoto typu pořadu, které jsme na obrazovkách mohli pravidelně vídat před více jak dvaceti lety, než je vystřídaly reality show a kriminálky. Jednou z jejich nejznámějších tváří byl Pavel Zedníček, pro nějž šlo na Nově o moderátorský comeback po velmi dlouhé době. Ačkoliv se na něm samotném zub času výrazněji nepodepsal, ve všem ostatním je dokonalým příkladem, proč spojení nostalgie něčeho starého s něčím novým, moderním téměř nikdy nefunguje.
Návrat zábavních pořadů vítám. Ovšem musí v nich být zábavní herci
Pořad Možné je všechno (MJV) odstartoval koncem srpna a má tedy za sebou pět televizních epizod z celkových deseti předtočených, což je dostatek na to, aby se daly vyvodit nějaké závěry, zdali se tento retro koncept zábavní show povedl, nebo ne. V první řadě musím pochválit stanici Nova alespoň za to, že se s nástupem podzimu nerozhodla další den v týdnu v hlavním vysílacím čase vyplňovat kriminálními seriály nebo miliontou Superstar či Tvoje tvář má známý hlas.
Naopak se v rámci oslavy třicátých narozenin existence rozhodla navrátit ke kořenům. V současnosti je totiž prakticky jediným stálým improvizačním nesoutěžním pořadem primácká Partička, na jejíž diváky Nova jednoznačně cílila a přizpůsobila tomu casting. Slibným jménem měl být zejména Ondřej Sokol, který v Partičce na Primě sám léta účinkoval, než ji nadobro opustil po údajných zákulisních neshodách s Michalem Suchánkem, a jeho improvizační a komediální timing se stále nevyčerpal. Kromě toho mohl v některých dílech porovnat svůj talent se svými dřívějšími kolegy – Richardem Genzerem, Danem Danglem a Jakubem Kohákem.
Stárkovou a Burešovou příště raději vynechte
V Možné je všechno ale nevystupují pouze „odpadlíci z Partičky“ a komici obecně, nýbrž také osobnosti, které by se měly zábavným pořadům vyhýbat obloukem. Zatímco stála posila v podobě Jakuba Štáfka pořadu pomáhá, zbylá jména s ostatními komiky sotva udržují krok, ne-li pořadu celkově ubližují trapnými momenty a pokaženými fóry. O největší rozruch se na sociálních sítích postaraly epizody s Erikou Stárkovou a Evou Burešovou, kterým diváci v těchto pózách nepřišli zrovna na chuť a u obou dam se značně projevovaly improvizační a komediální rezervy.
Protože koncept pořadu stojí na jednotlivých (bláznivých, až dětinských) hrách, v nichž herci společně nebo proti sobě soutěží, musí na sebe vzájemně reagovat a nahazovat si vtipné situace. V tom obě herečky ošklivě selhávaly a ostatním jejich výkony spíše podrážely. Lépe na tom nebyly ani epizody, ve kterých se objevila třeba moderátorka Lucie Borhyová (která alespoň o sobě ví, že není herečka), Patricie Pagáčová, Berenika Kohoutová nebo Iva Pazderková. Stálá členka Petra Nesvačilová by se také měla od svých, především pánských, kolegů přiučit.
Koho naopak musím pochválit jsou dva herci, u nichž bych smysl pro improvizaci nehádal. Jsou jimi Marek Taclík a Martin Pechlát, kteří zdatně sekundují ostřílenějším kolegům, nahazují jim fóry a nesráží jejich výkony trapnými momenty ke dnu. Přitom ani jednoho z nich nelze označit čistě za komediálního herce, a o to více je překvapivější, že v sobě skrývají více poloh jako to u správných herců má být.
Zedníček takhle bláznivou show neutáhne. Moderovat měl někdo mladší
Co je na tomto pořadu možná vůbec nejsmutnější je přítomnost Pavla Zedníčka. Ačkoliv by mu 74 let hádal jen málokdo a v jistém ohledu je radost jej po letech v televizi vidět, mělo se tak zcela jistě stát v jiném pořadu a možná jen v hostující roli. Na Zedníčkovi je totiž až nezdravě často vidět, že se svou moderátorskou rolí nestíhá svým kolegům, kteří jsou i o čtyřicet let mladší, živější a pohotovější. Doba se holt změnila, a proto rozhodnutí obsadit „retro moderátora“ do pořadu, kde se klade důraz na rychlost a kadenci vtipů, není nejlepší nápad.
Z toho důvodu ne zrovna výjimečně dochází k případům obcházení pravidel jednotlivých her, jako např. při hádání písní skrze broukání nebo u vědomostních otázek, jen aby se nad tím mávlo rukou, herci se rychleji prostřídali a mohlo se frčet dál. Byť je toto drobné porušování pravidel jednotlivých her tím nejmenším problémem ze všech, v divácích to může vyvolávat rozpačité reakce, o co v té show vlastně jde a v čem to má být zábavné. Takové Máme rádi Česko je pověstně přísným dodržováním pravidel, což paradoxně nahrává k humorným konfrontacím Prachaře s Kotkem a současně to udržuje koncept soutěže léta pohromadě.
Divákům se pořad s určitými výhradami vesměs líbí
Na závěr, co se týče samotných televizních diváků, ti jsou s pořadem Možné je všechno poměrně spokojení. Na ČSFD sice stihl, jak bývá zvykem, nasbírat mnoho negativních komentářů a souhrnných 33 %, v rámci obdobné konkurence je to na tomto filmovém portálu ještě docela slušný výsledek.
Ani sledovanost není úplně marná, byť by si na Nově přáli lepší čísla. První epizoda startovala s necelými 400 tisíci diváky. Následně se mírně stoupalo až k hranici půl milionu (konkrétně 487 tisíc) v případě epizody páté. V žebříčku se tak MJV pravidelně objevuje na třetí pozici za Zázraky přírody a druhou řadou Ducha. MJV pak nejvíce boduje v mladší kategorii diváků.
Pro Novu tak může jít o jisté vlažné vítězství, které je stále na míle vzdálené obřím jarním a letním propadákům TV Prima, a vzhledem k jednoduchosti konceptu a nízkým nákladům MJV se dá očekávat, že se za rok (nebo i dříve) dočkáme druhé řady. Snad se v ní podaří sestavit lepší „partičku“ a také představit nové typy her, které se nebudou po pár epizodách nezáživně opakovat.
Zdroje: csfd.cz, wikipedia.org, mediaguru.cz
