Otec: Film, který vám nedovolí se nadechnout a donutí vás pochybovat o vlastní neomylnosti

Slovenské psychologické drama Otec tká do nejcitlivějších sociálních témat, vybízí k zamyšlení nad osobní zodpovědností, presumpcí neviny a pracuje s motivy vyčlenění ze společnosti vlivem sociálních sítí a zpravodajstvím v honbě za senzacemi. To vše v kinematograficky natolik vtahujícím zpracování, až při jeho sledování bude zejména divákům z řad novopečených rodičů silně nevolno.

Filmy slovenské režisérky Terezy Nvotové nebývají příjemné. Zatahují diváka do těžko uchopitelných témat v zájmu výzkumu nejtemnějších zákoutí lidské duše, činů, kterých jsme schopni, a jednání, kterého se v morálně pohnuté době dopouštíme dnes a denně. Ve svém nejnovějším a zatím nejúspěšnějším příspěvku si kladla za cíl převyprávět a osvětlit nesmírně náročný životní příběh starostlivého otce.

Událost, kterou je snímek silně inspirován, se odehrála v roce 2015 ve slovenské Nitře, kdy Josef Kurák zanechal po příjezdu do práce za horkého letního dne svou dvouletou dcerku v autě na parkovišti. Holčička v ocelové kleci po pár hodinách zahynula na dehydrataci a těžký úpal. Naštěstí před svou smrtí upadla do spánku. Případu se okamžitě chytily média, a tak celá země řešila stejnou otázku: Jak a proč se něco takového vůbec mohlo neúmyslně stát a kdo je tento „nezodpovědný“ otec?

O životě Josefa Kuráka vyšla po jeho smrti kniha s názvem Môj život s Jojom, která se pokusila jeho osobnost obhájit. Napsal ji jeho dlouholetý nejbližší přítel Dušan Budzak, v níž ve druhé polovině zavzpomínal na proměnu „Jojova“ charakteru po tragické události, z níž se nikdy nevzpamatoval, rozpad manželství, ale také očerňování z řad veřejnosti i blízkých lidí.

Nvotová se rozhodla natočit tento příběh s mnohdy až dokumentární intencí, proto budou zejména čeští příběhem nepolíbení diváci ve značné výhodě. Cílem však není pouze zhmotnit skutečnou událost v poměru 1:1, nýbrž nahlédnout pod pokličku emocí a soustředit se na chování jednotlivých postav, do jejichž kůže se tehdy předem odsuzující veřejnost opájená mediálními míněním nedokázala patřičně vžít, a až nyní může vnímat také reálný incident v novém, pravdivém světle.

Nvotová si pro maximální vtažení do děje vypomohla ojedinělou technikou táhlých nepřerušovaných záběrů beze střihu, díky nimž je divák od samotného začátku nekompromisně přenesen do stejného časového plynutí jako postavy ve filmu. Jako bychom sledovali náš běžný den minutu po minutě, vteřinu po vteřině. Nedovolí nám vydechnout.

Tyto tzv. onery, či česky „jednozáběrovky“, se v zahraničí těší velké oblibě, ale i nadužívání a samoúčelnosti. Protože je jejich technické dosažení nesmírně náročné, žádá si zručný štáb s dostatečným „know–how“. Ten Nvotová nalezla v polském kameramanovi Adamu Suzinovi, který má s touto experimentální tvorbou bohaté zkušenosti a je to na výsledku znát.

To byla před zhlédnutím jedna z mých největších obav, jelikož zdejší slovensko-česko-polské prostředky nejsou zdaleka bezedné jako za velkou louží. Veškeré obavy o technickou stránku se již po pár úvodních minutách, při kterých sledujeme zcela všední ráno jedné slovenské rodiny, ukázaly jako zbytečné.

Michal „Mišo“ (mistrně ztvárněný Milanem Ondríkem) řídí nakladatelství, které se potopí, pokud se mu nepodaří najít způsob, jak ho znovu nakopnout. Je tak na něj dennodenně vyvíjen velký pracovní tlak. Naopak Zuzana (zdatně sekundující Dominika Morávková) je oddaná manželka a matka v domácnosti, která považuje společnou dceru Dominiku za kompletující dílek do ukázkově fungující středostavovské rodiny.

Po vzájemném loučení po společné snídani ani oba ani zdaleka netuší, že je o pár hodin později čeká nejtěžší životní a vztahová zkouška v jejich dosavadních životech. Zdánlivě nevinná událost, při které Mišo zapomene po cestě do práce vysadit Dominiku ve školce, obrátí jejich svět vzhůru nohama a na duši zanechá nezhojitelné rány. Stejně jako nebohá Kristýnka Kuráková, také Dominika následně umírá za nesnesitelného červencového horka v autě svého otce na dehydrataci a těžký úpal.

Proč se něco takého stalo? Mišo přeci je milujícím otcem, který myslí na svou rodinu i v práci, projíždí si videa z dovolené a ve své hlavě je zarytě přesvědčen, že jsou všichni na svých bezpečných místech, kde mají být. Tento zvrat je přesto pečlivě budován s nutnou dávkou divácké nervozity, protože stejně víte, že to přijde, pouze netušíte, kdy přesně.

V této několikaminutové mrazivé sekvenci, kterou lze právem zařadit mezi nejintenzivnější a lidsky nejnáročnější momenty nejen uplynulého roku, dokonale vyniká zvolená režisérská technika beze střihu. Vše se odehrává v reálném čase, neskáčeme dopředu, ani zpět. Celou tragickou situaci prožíváme stejně intenzivně jako Mišo. Nelze před ní utéct, z místa se nikam nehneme ještě několik minut.

Trpíme spolu s ním, pláčeme, možná i křičíme k nebesům jako on. Máme přivolat pomoc, nebo už je stejně pozdě? Co máme dělat? Přestože je jediný, koho můžeme jako pachatele za toto fatální selhání obvinit, nepřáli bychom takovou situaci ani svému největšímu nepříteli. Právě díky této míře bezradnosti dokážeme lépe pochopit Mišovy mentální pochody. Vždyť to přece neudělal schválně a není to ani nezodpovědný „krkavčí“ otec.

Posouváme se dále. Nvotová naštěstí nelpí na zvoleném kinematografickém „gimmicku“ za každou cenu jako třeba ve filmech 1917, Birdman, Revenant či v loňské minisérii Adolescent. Ví, kdy má střihnout, aby se děj instinktivně posunul o kus dál. Své dílo proto rozčlenila do deseti až jedenácti kratších či delších sekvencí na jeden záběr, kdy se každá věnuje lehce odlišnému motivu.

S titulním Mišem (a zpětně zřejmě i Kurákem, jemuž a jeho dceři je snímek v titulkách věnován) nelze díky těmto momentům nesoucítit. Zatímco v klasickém filmovém střihu bychom přeskakovali do jednotlivých záběrů v nereálném čase, zde pociťujeme každý jednotlivý pohyb, krok, emoce, proudy myšlenek i vracející se výjevy z tragické události, před nimiž nemůžeme uniknout.

Vyprávění je sice pomalejší, ale o to umocněnější. Nvotová nás v tom nechává pořádně vymáchat, až z toho mnohým bylo silně nevolno, protože si to spojovali třeba se svými příhodami. Snad každému rodičovi se stalo, že z ničeho nic na své dítě jednoduše zapomněl. Většinou naštěstí v nevinných případech.

To je jen krátký přepis mrazivého konverzačního momentu, který se Mišovi přelévá i do míst, která by měla zůstat nezaujatá a citově stabilní.

Syndrom zapomenutého dítěte se však do společnosti vkrádá daleko intenzivněji, a zvláště reálné příběhy přístupů některých matek ke svým odkázaným dětem vyvolávají ve společnosti silnou míru nepochopení. Právě tato témata chtěla Nvotová svým dílem oživit, ale současně nutně předem neodsuzovat všechny jedince, nýbrž dát šanci odborníkům vysvětlit daný případ, nikoliv veřejnosti a médiím.

Stejně jako může srdce u mladého a zdravého jedince náhle přestat pumpovat, může v extrémním stresu vypovědět službu také lidská paměť. Holt nejsme dokonalé bytosti a neměli bychom být přesvědčeni o své jedinečnosti a neomylnosti.

Každý takovýto tragický incident jako ten z Nitry nám dává za pravdu, že se to může přihodit komukoliv z nás a nejspíš mu ani nelze předejít. Nikdo z nás nemá svůj život pod kontrolou tak, jak si myslí. Některé následky pak mohou být fatální.

Drama Otec bravurně ilustruje celospolečenský problém, kdy v době, ve které mají negativní zprávy, bulvární titulky a unáhlené laické závěry přednost před lidskostí a soucitem, je takovéto uvědomění důležitější než kdykoliv předtím. Myslete na to, až se budete chystat vynášet veřejný soud a držet prst nad tlačítkem „odsoudit“.

Zdroje: csfd.cz, kinobox.cz, moviezone.cz, sme.sk, cas.sk, dennikn.sk