Článek
Zvláštní dopisovatel z Prahy v krátké zprávě v listech Neues Wiener Tagblatt čtenáře informuje o tom, že „Československá republika má mít zajištěnu část německých koloniálních oblastí, a především bývalou německou provincii Togo.“ (ZDE) Po zveřejnění této informace vyšel v chrudimském zemědělském týdeníku Hospodářský list článek Antonína Čekala, který v něm požadoval vytvoření „černých pluků, jež by nás proti Němcům spoluchránily a je na uzdě držet připomáhaly.“ (ZDE) To ale od učitele tamní zemědělské školy nebylo zdaleka vše. Čekal rovněž poukázal na podobnost názvu řeky Volty s Vltavou, což podle něj mělo znamenat, že se v Togu určitě budeme cítit jako doma. (ZDE)
Zpráva o přidělení Toga zaujala i spisovatele Jana Klecandu (1883-1964). Tento cestovatel byl spíše známější pod jménem Jan Havlasa. Pod tímto literárním pseudonymem napsal mnoho cestopisů a dobrodružných románů (především o Asii). Klecanda, který později působil i jako velvyslanec v Brazílii a v Chile, je také autorem brožury s názvem České kolonie zámořské (1919). V ní píše o tom, jak výhodné by bylo získat třeba Kamčatku či Novou Guineu. Klecanda v knize dochází k závěru, že Togo „ve své nevýslovné dobrotě nám přisoudili ve svých novinářských zprávách právě Němci nejspíše proto, aby mohli rozhlašovat do světa zvěst o českém imperialismu a svém utlačování“. Samotná myšlenka na získání Toga tedy nepochází přímo z Klecandovy hlavy, jak se všeobecně soudí. Pravdou ale je, že ji ochotně přijal za svou.
Podle Klecandy mělo býti Československu, jakožto jedné z vítězných zemí první světové války, umožněno podílet se na parcelaci kolonií poraženého Německa. Klecanda byl dokonce i členem přibližně stočlenné delegace, která v lednu 1919 vyrazila na pařížskou mírovou konferenci ve Versailles. V žádném případě není pravda, že by tam bylo Togo Československu nabízeno, jak se někdy zcela mylně tvrdí. Vojensko-bezpečnostní analytik Lukáš Visingr např. v rozhovoru uvedl, že „Eduard Beneš tuto nabídku odmítl, protože nesouhlasil s kolonialismem a bylo by podle něj problematické se o území starat“. (ZDE) Čechoslováci určitě nemohli tuto nabídku velkoryse odmítnout, jelikož se o ní oficiální dokumenty ani slovem nezmiňují. A pokud se v Paříži o Togu přeci jen jednalo, pak jedině v kuloárech. I to je ovšem velice nepravděpodobné. Velmoci se totiž mezi sebou domluvily na tom, že nástupnické státy budou z těchto územních nároků vyňaty.
O samotném Togu se navíc v podstatě rozhodlo už během srpna 1914, kdy tuto německou kolonii (tehdy nazývanou Togoland) obsadili Britové s Francouzi. Ti se spolu v prosinci roku 1916 tajně dohodli na rozdělení Toga - Francii připadlo 56 785 km2 a Velké Británii zbylých 33 694 km2 (ve stejném roce si obě země rozparcelovaly také Blízký východ). Fait accompli následně (1922) formálně stvrdila Společnost národů. Klecandův sen o tom, že by malé Československo mohlo získat malé Německé Togo (a učinit z něj Československé Togo), se tak nenaplnil. Zatímco Francouzský Togoland v roce 1960 obdržel nezávislost (dnešní Togo), v Britském Togolandu proběhlo roku 1956 referendum, ve kterém se většina jeho obyvatel (58 %) vyslovila pro připojení k sousednímu Zlatonosnému pobřeží (dnešní Ghana). Území bývalého Britského Togolandu se dnes přibližně kryje s regiony Volta a Oti ve východní Ghaně.
Představa ovládnutí tehdy sotva milionového Toga (dnes má asi 8, 7 milionu obyvatel) se některým lidem beztak nezdála jako dostačující. Karel Hašler dokonce složil píseň Togo, Togo, eto ně mnogo („Togo, to není mnogo, ale je naše“), která se zpívala v pražských šantánech. Tehdejší dobový tisk sice o celé záležitosti informoval, ale spíše to bylo chápáno jako jakási kuriozita. Historik a politolog Tomáš Bandžuch ve svém článku Československé Togo (Dějiny a současnost 2022/5) uvádí, že „většina zdejších listů zprávu z Neues Wiener Tagblatt přetiskla bez jakéhokoliv doplnění, nebo ji doplnila stručným sarkastickým komentářem“. (ZDE) Několik desítek zájemců o přesídlení se však přesto našlo. Do Toga se údajně vypravila i československá delegace, kterou místní domorodci přivítali zpěvem hymny Kde domov můj, ovšem za doprovodu předchozí rakousko-uherské hymny Zachovej nám Hospodine. (ZDE) Další legenda hovoří o tom, že „z Československa do západní Afriky byl dokonce vyslán diplomat se sumou potřebnou pro zakoupení kolonie. Jenomže po kufříku plném peněz se i s jeho nositelem slehla zem.“ (ZDE) Dochovala se i desetifeniková známka Německého Toga s přetiskem Č.S.P. (Československá pošta). (ZDE)
Všechny noviny navíc nepřistupovaly k tématu Toga shodně – tedy jako k nějaké laciné senzaci. Objevily se v nich i vážně míněné věty typu: „Což by obsazení Toga nebylo vhodným úkolem pro legie?“ Diplomat a orientalista Jaroslav Olša mladší zastává názor, že by tento úkol Československo zvládlo. V rozhovoru pro Mladou frontu DNES (20.7.2010) řekl: „Vojenskou sílu mělo – 60 tisíc legionářů na Dálném východě by se jistě dalo přesunout do Toga jako základ koloniální správy. A zřejmě by mělo i sílu lidskou, stačí zmínit modernizaci Podkarpatské Rusi. Ta po celé meziválečné období byla naší malou „kolonií“. Samozřejmě jen v tom smyslu, že se jednalo o zaostalé území, které potřebovalo mnoho investic. Stovky českých učitelů, inženýrů a odborníků působících v Mukačevu mohly klidně pracovat i v Togu.“ (ZDE)
Pro jednotky, které předtím dokázaly obsadit Transsibiřskou magistrálu, by kontrola Toga opravdu nepředstavovala žádný větší problém. Zvláště, když šlo spíše o klidnou oblast. Je však otázkou, jak by taková domnělá správa vypadala. Diplomat Jaroslav Olša ml. si myslí následující: „Byť naše historické zkušenosti byly jiné než Britů či Francouzů, lze čekat, že Češi by se k „necivilizovaným“ Afričanům chovali podobně paternalisticky jako „budovatelé impérií“. Na hypotetické lince mezi brutální portugalskou kolonizací a britským principem nepřímé vlády bychom byli spíše na liberálnější straně. Asi bychom šli cestou blízkou francouzskému modelu, kde by Čech-voják, Čech-úředník a Čech-učitel byli v každé vísce.“ (ZDE) Vážení čtenáři, musím se vám přiznat k tomu, že francouzská forma přímé správy na mne příliš liberálně nepůsobí. Možná je nakonec opravdu dobře, že Češi nikdy žádné kolonie neměli. Stačí si ostatně přečíst tento xenofobně laděný příspěvek.
Ptáte se, co by takové Togo mohlo Československu nabídnout? Seznam komodit je poměrně rozsáhlý: kakao, kávu, kaučuk, bavlnu, palmový olej, sisalová lana, kopru, kukuřici, rýži, proso, buráky, pepř, tropické ovoce, železnou rudu atd. Říkáte si, že je to sice hezké, ale že za tu námahu to asi doopravdy nestálo? Pozor, tahle 600 kilometrů dlouhá a 50-140 kilometrů široká nudle na pobřeží Guinejského zálivu má čtvrté největší zásoby fosfátů na světě! V dobách německé nadvlády se dokonce Togo označovalo za „vzorovou kolonii“ (Musterkolonie), neboť bylo ze všech německých držav nejméně prodělečné. To dnešek je oproti tomu úplně jiná tožská káva. Země je jednou z nejchudších zemí na černém kontinentu. Ještě na přelomu tisíciletí byla polovina obyvatel Toga mladší čtrnácti let, a třetina jeho občanů musela k roku 2011 vyžít v přepočtu s méně než osmnácti korunami na den. Místní vlády se navíc postaraly o to, že se těžba fosfátů od roku 1997 o neuvěřitelné tři čtvrtiny propadla.
Nás ale spíše zajímá, jak by si s Togem poradila první republika. Jaroslav Olša ml. je opět přehnaně optimistický: „Československo by dozajista malou kolonii velikosti Toga spravovat dokázalo… Nesmíme zapomenout, že Československo v mnoha faktorech převzalo zahraničněpolitické aspirace celého rozpadlého Rakousko-Uherska, takže by to do jisté míry konvenovalo i politickým záměrům… A to nemluvíme o některých firmách, třeba Baťa by tak získával své vlastní zdroje surovin včetně kůže, jež jinak musel složitě zajišťovat v mnoha koloniích po celé Africe.“ (Je pravdou, že v pozdějším rozhovoru už pan Olša svoje přesvědčení trochu mírnil. - ZDE)
Zmíněné ambice byly do jisté míry „oprávněné“, neboť na Československo připadlo 21 % rozlohy a 25 % obyvatelstva zaniklého Rakousko-Uherska. V obou těchto případech šlo přitom o největší díl bývalého mocnářství. Ne každý ale podobný entuziasmus ve věci Toga zastává. Novinář Petr Podaný konkrétně Olšovo nadšení rozhodně nesdílí, když si na svou otázku „Zvládli by Češi vybudovat kvetoucí kolonii tam, kde nedokázalo překročit svůj stín velké Německo?“ sám odpovídá „velmi pravděpodobně nikoli.“ Celé to má navíc další háček. Již brzy po příchodu Němců se ukázalo, že tamní klimatické podmínky jsou pro chov dobytka absolutně nevhodné. Německé záznamy hovoří o zabíjení stád nemocemi a mouchami tse-tse. Takže o jaképak kůži pro Baťu to pan Olša vlastně mluví? Dalším problémem byly i tropické choroby jako spavá nemoc, zimnice nebo malárie. Ještě v roce 1914 na ně umíral každý desátý kolonista.
Je jasné, že Češi měli po první světové válce úplně jiné starosti, než kolonizovat Togo. S Maďary válčili o Slovensko (1918-1919) a s Poláky o Těšínsko (1919). Shodou okolností jsem se před nedávnem na internetu dočetl o tom, že si Československo přestalo nárokovat Togo právě kvůli pocitu vlastního ohrožení ze strany Polska. I v tomto případě se jedná o naprostý nesmysl. Co kdyby ale Československo v subsaharské Africe doopravdy uspělo? Jakým způsobem by anexe Toga ovlivnila jeho následný vývoj? Jaroslav Olša ml., kterého dnes už doopravdy cituji naposledy (slibuji!), k tomu říká: „Když vynecháme úvahy o kolonii jako odbytišti výrobků a zdroji surovin i pracovní síly, měla by tato zkušenost hypoteticky i politické dopady. Co by se stalo po obsazení Československa v roce 1939, nepřemístila by se Benešova exilová vláda do tožského Lomé? Pokud ano, znamenalo by to těsnější kontakty s de Gaullem, který sídlil v Kongu. A zřejmě ne tak blízký vztah s Londýnem a mizivý kontakt s Moskvou.“ (ZDE) Já bych se v této věci spíše přikláněl k názoru už zmíněného Tomáše Bandžucha. Navrácení Toga na Československu by si podle něj v roce 1938 nebo 1939 „vydupal“ samotný Hitler. Po našem osvobození by nám navíc nemuselo být ani vráceno, a namísto toho by si ho mohla rozdělit Velká Británie s Francií, jako tomu ostatně bylo i ve skutečnosti. (ZDE)
Krajina kolem povodí řeky Volty v Ghaně.
U alternativní historie ještě chvíli zůstaneme. Nezměnilo by držení malinkého Toga geopolitické směřování Československa? Samozřejmě za předpokladu, že bychom si jej udrželi i po druhé světové válce? Došlo by vůbec v únoru 1948 ke komunistickému převratu? A pokud ano, nezískalo by Togo nezávislost o 12 let dříve než ve skutečnosti? Jaký by potom byl vztah Toga k Československu a k východnímu bloku obecně? Nezřídili by Sověti v Lomé námořní základnu? A nebo by nakonec všechno skončilo úplně jinak. Nedaroval by Beneš po skončení druhé světové války Togo Francouzům? Tohle jsou samozřejmě jenom čiré spekulace, ale doslova se nabízejí.
Zde je nutné vzpomenout další důležité období, jež nastalo začátkem 60. let, kdy bylo Togo nakrátko spojencem socialistického tábora. V té době - za vlády prezidenta Sylvana Olympia, odjížděli Tožané studovat do ČSSR. Jistě stojí za zmínku, že jeden z těchto bývalých studentů se v devadesátých letech stal doma ministrem. (ZDE) Zároveň nelze zapochybovat o tom, že vztahy mezi oběma státy by mohly být mnohem silnější, kdyby se náš předpoklad odlišného dějinného vývoje doopravdy naplnil. O dopadech na demografickou strukturu Československa ani nemluvě. Stačí se podívat na současnou situaci v zemích západní Evropy. Ta je důsledkem dřívější imperiální politiky těchto států, která vedla k vytvoření vazeb mezi centrem a periferií. S tím souvisí i stále aktuální téma ekonomické migrace. Koloniální minulost západoevropských zemí významně přispěla k jejich dnešnímu kosmopolitnímu charakteru. To díky ní jsou ve Velké Británii Pákistánci, Indové a Bangladéšané, to díky ní žijí ve Francii Arabové a Berbeři, to díky ní jsou v Portugalsku přítomni Kapverďané a Angolané, v Nizozemsku Indonésané a Surinamci, v Belgii Konžané, v Dánsku Inuité atd. A kdyby se Togo stalo československým mandátním územím, tak by dnes v České republice a na Slovensku žili Tožané.
Nejsem pochopitelně žádným naivním snílkem. O středoevropské mentalitě vím své. Je mi zcela jasné, že v prvorepublikovém Československu by černí Afričané čelili mnoha těžkostem. Potkat tehdy na ulici černocha, to byla opravdová rarita. Třeba historik Jan Křen si pamatuje, že když „byl malý kluk před válkou, koukali jsme na černocha jako na naprostou vzácnost.“ (ZDE) Ale nemá cenu předbíhat, protože k migraci z Toga došlo ve skutečnosti až mnohem později – v 70. a 80. letech minulého století, tedy až po získání nezávislosti této země. Emigranti logicky zamířili do země svých dřívějších koloniálních pánů, kde dnes žije podle různých odhadů 10 000 až 50 000 Tožanů. (ZDE) Co kdyby tito lidé neodešli do Francie, ale do České republiky? Jakpak by se v Česku vyjímala zhruba padesátitisícová tožská menšina? Měla by její přítomnost pozitivní psychologický efekt na uzavřenou českou společnost, která by se díky tomu více otevřela světu? Anebo by nebozí Tožané skončili ve čtvrtích na okrajích zdejších měst tak, jako před nimi Židé a Romové? Já bych předpokládal spíše to druhé.
Důvodů, proč mýtus o Togu ve zdejším obecném povědomí stále přetrvává, je několik. Podle Tomáše Bandžucha se o to zasloužila především kniha Vladimíra Neffa (1909-1983) Královský vozataj (poslední díl pentalogie Sňatky z rozumu), kde je celé kauze věnováno hned několik stran. Spisovatel v knize vzpomíná mimo jiné na to, jak jeho rodiče dali jejich psovi jméno Togo, protože věřili, že Československo tuhle kolonii získá. Román vyšel v roce 1963. Stejný název nesl i bývalý módní ateliér v pražském obchodním domě U Nováků. Roku 1929 ho tam krátce provozovala česko-francouzská malířka Marie Čermínová, známější pod pseudonymem Toyen (1902-1980).
V posledních letech se pak s Československým Togem doslova roztrhl pytel. Hlavní roli přitom hraje pověstná lidová tvořivost. Na internetu je možné dohledat několik fiktivních koloniálních vlajek a státních znaků. Jedna zvláště povedená varianta obsahuje dvouocasého slona, v další verzi se zase autor inspiroval nikdy nerealizovaným německým návrhem s palmou a dvěma kobrami. Narazil jsem i na upravenou tožskou vlajku s klínem namísto čtverce. Československé (čti Klecandovy) nároky na Togo se staly rovněž předmětem kresleného vtipu ve stylu Countryballs. Básník Michal Wernisch (alias Ewald Murrer) k tomuto tématu vytvořil několik koláží v podobě pohlednic, jmenovitě Slet sokolské župy Togo (ZDE - str. 96), Pozdrav z Československého Toga (ZDE - str. 98) a Československé Togo – Dopisnice leteckou poštou ze Štefánikova města do staré vlasti.
Objevují se dokonce i vědecké úvahy. Bohemista Milan Hrdlička např. roku 2017 publikoval stať, věnovanou tožské češtině. Ta by podle něj „nutně a logicky vystupovala v roli oficiálního prestižního dorozumívacího kódu. Představovala by tak bezpochyby výslednici složitého kontaktu tamních domorodých jazyků spadajících do nigerokonžské rodiny, němčiny v roli bývalého koloniálního jazyka a češtiny (chcete-li „českoslovenštiny”) ve funkci koloniálního jazyka nastupujícího.“ (ZDE) K této myšlence se později vrátil na svém blogu, kde mj. napsal, že „kontakt naší krásné a vysoce flektivní rodné řeči s lokálními domorodými jazyky patřícími do nigerokonžské rodiny by byl nesporně pozoruhodný.“ Podle Hrdličky by ale bylo „iluzorní očekávat, že by český jazyk němčinu v krátkém časovém horizontu vytěsnil a zcela nahradil.“ (ZDE)
Téma neuniklo ani pozornosti experimentální umělecké skupiny Handa Gote Research & Development, která v prosinci roku 2020 připravila dokumentární inscenaci s názvem Vzpomínky na Togoland. Hra měla premiéru v pražském divadle Alfred ve dvoře. Autoři si ve zmíněné mystifikaci připomínají sté výročí od vzniku „jediné československé kolonie“. Podle této alternativní verze dějin bylo Togo přiřknuto Československu na Versailleské mírové konferenci v roce 1920. Jeho prvním guvernérem se stal básník a politik Viktor Dyk (1877-1931). Samostatnosti dosáhlo v roce 1959, čili ještě před tzv. „rokem Afriky“. (ZDE) Další podrobnosti o inscenaci mohou případní zájemci nalézt v recenzi Karla Krále, jež vyšla v časopise Svět a divadlo. (ZDE)
Tolik k československému Togu. Mýtu, který před více než 100 lety stvořila jedna zdánlivě nevinná novinářská kachna. Mýtu, který i na prahu 21. století stále žije svým vlastním životem. (ZDE)
Použité zdroje:
Tomáš Bandžuch. „Československé Togo“. Na okraj jednoho koloniálního mýtu. Dostupné na: http://dejinyasoucasnost.cz/archiv/2022/5/ceskoslovenske-togo/ [cit. 20-12-2023]
Milan Hrdlička. Jak se (málem) mluvilo v Africe česky. Dostupné na: https://milanhrdlicka.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=776353 [cit. 14-1-2024]
Milan Hrdlička. O tožské češtině. In: Bohemistyka, 17:4 (2017). Dostupné na: https://pressto.amu.edu.pl/index.php/bo/article/view/14390/14051 [cit. 14-1-2024]
Karel Král. Zpověď kolonialisty. Vzpomínky na Togoland. In: Svět a divadlo, 32:5 (2021). Dostupné na: https://www.svetadivadlo.cz/cz/vol2021/kralvol521 [cit. 22-1-2024]
Marie Lesáková. Československo po svém vzniku snilo o koloniích, řešilo se africké Togo. Dostupné na: https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/togo-ceskoslovensko-vyroci-kolonie-100-let-jaroslav-olsa.A181022_112536_domaci_lesa [cit. 20-12-2023]
Vladimír Mikulka. V Togu už dnes česky mluví málokdo. Handa Gote představila divadelní dokument o české koloniální historii. Dostupné na: https://denikn.cz/704264/v-togu-uz-dnes-cesky-mluvi-malokdo-handa-gote-predstavila-divadelni-dokument-o-ceske-kolonialni-historii/ [cit. 20-12-2023]
Philip Muehlenbeck. Czechoslovakia in Africa, 1945-1968. Palgrave Macmillan, New York 2015.
Jan Štětka. Československá kolonie Togo. Riskantní pokušení mladé republiky. Dostupné na: https://archiv.hn.cz/c1-66307570-stare-casy-jana-stetky-ceskoslovenska-kolonie-togo-riskantni-pokuseni-mlade-republiky [cit. 20-12-2023]
Jakub Švejkovský. Diplomatický minidebut na velvyslanectví v Ghaně. Dostupné na: https://procbyne.cz/pribehy-ze-stazi/do-zeme-kakaovych-bobu-do-neznama [cit. 20-12-2023]
Jaroslav Tomandl. Neznámý přetisk na známce německé kolonie Togo. Dostupné na: https://www.infofila.cz/neznamy-pretisk-na-znamce-nemecke-kolonie-togo-r-2-c-5416 [cit. 20-12-2023]
Michaela Varausová. Mohlo být africké Togo československou kolonií? Dostupné na: https://svetobeznik.info/mohlo-byt-africke-togo-ceskoslovenskou-kolonii/ [cit. 20-12-2023]
Wikipedia. Czechoslovak Togo. Dostupné na: https://en.wikipedia.org/wiki/Czechoslovak_Togo [cit. 20-12-2023]
