Článek
Angličan, který před Francouzi pohanil fisch and chips
Obsah dnešní gastroglosy jsem poskládala ze čtyř různých zdrojů, které se protnuly v jednom bodě.
Nedávno jsem byla v divadle Viola na představení Volnost, rovnost, gastronomie. Pásmo bylo zajímavé, zasmála jsem se i důvody k přemýšlení se našly, a navíc jsem se ocitla v milé společnosti.
Den předtím jsme si po dlouhé době pustili film Dobrý ročník. Režíroval ho Ridley Scott, toho mám ráda, a hrál v něm Russell Crowe, kterého mám také ráda.
Film si pouštím pro zvednutí nálady a knihu, podle níž byl film natočen, jsem četla víckrát. Vždy je to skvělý zážitek, zvláště v doprovodu sklenky francouzského červeného vína. Zatím se mi nepodařilo nalít si sklenku vína „Le Coin Perdu“ z vinařství Château La Canorgue, kde se film natáčel, ale i tak jsem si ty chvilky vychutnávala.
Třetí spojnicí je nedávný datum 14. června a poslední stopou anglický Brighton, kde žiji už hodně dlouho.
Tím bodem je spisovatel Peter Mayle, narozený 14. 6. 1939 v Brightonu, autor knihy, podle níž vznikl film Dobrý ročník. Z úryvků dalších jeho knih vzniklo ve Viole zajímavé pásmo, které jsem před několika dny viděla.
Spisovatel Peter Mayle
Asi budu „nosit dříví do lesa“, protože vše, co uvedu, nejspíš znáte a víte, ale pro jistotu připomenu, že Peter se narodil v Anglii, pracoval v Londýně v reklamě a v osmdesátých letech se přestěhoval do Francie, Už za rok po přestěhování stačil napsat knihu Rok v Provence, která se stala mezinárodním bestsellerem. V psaní z francouzského prostředí byl natolik aktivní, že mu francouzská vláda v roce 2002 udělila titul Chevalier de la Légion d'honneur (rytíř Čestné legie) za zásluhy o šíření francouzské kultury.
Prozradím, že spisovatel Mayle nebyl žádný velký kuchař, o vaření se starala jeho žena Jennie, ale jídlo si uměl vychutnat, zvláště v restauracích, které miloval.
Netoužil po podnicích se slavnými michelinskými hvězdami, zaměřoval se na jednoduchou gastronomii, což mu přinášelo největší potěšení.
K tomu mu často stačily čerstvé produkty nakupované na okolních trzích.
Miloval i francouzské sýry a vzhledem k místu, kde žil, mezi ně patřily i skvělé kozí sýry, křupavý chléb s máslem a provensálská bouillabaisse, za kterou se vypravoval do lepších podniků v Marseille.
Vše pak nádherně popsal v knize French Lessons, kterou jsem četla v angličtině, neboť myslím, že do češtiny přeložena nebyla. Kniha nese podtitul: Dobrodružství s nožem, vidličkou a vývrtkou.
Já cestuji vidličkou po mapě, tedy mé pole působnosti je širší a nůž a vývrtka se hodí spíše k mužům.
Mimochodem, na knižních pultech má další kniha s názvem: Vidličkou po mapě (podruhé).
Způsob jeho myšlení a uvažování si dovolím představit v několika jeho citacích.
Hned ta první z nich je mimořádně pravdivá a inspirativní. Svůj životní styl zdůvodňuje větou: „Proč si neudělat z každodenní nutnosti každodenní potěšení?“
Jako Angličan si mohl dovolit udělat si legraci částečně i ve svých vlastních řadách. Tvrdil: „Angličané zabíjejí maso dvakrát, když zvíře porazí, a podruhé, když ho vaří.“
Tady si dovolím s Peterem polemizovat. Měl asi smůlu na anglické kuchaře a kuchařky. Právě tady umějí s masem zacházet velmi dobře.
Že ho psaní velmi dobře živilo, dokládají i dvě poslední citace: „Výhodou peněz je, že můžete žít život po svém, nemáte problémy s placením účtů a nemusíte se hrbit nad Wall Street Journalem nebo Financial Times a sledovat kurzy akcií či podobné věci, které mě nebaví!“
Tu poslední neberte vážně, neboť je na našem literárním poli pro většinu autorů nenaplnitelná: „Lékem na tvůrčí blok spisovatele je strach z mála peněz.“
Tím se loučím se spisovatelem Peterem Maylem a vraťme se do divadla Viola.
Volnost, rovnost, gastronomie
Ve Viole jsem neočekávala klasické divadelní představení. Tady se těží z historie, ze starých dobrých šedesátých let, kdy první představení tehdejší Poetické vinárny Viola proběhlo 23. července 1963 a scházeli se sem pražští beatníci. Zavítal sem i Allen Ginsberg, Vladimíra Čerepková či Václav Hrabě. Hrál tady Miroslav Macháček, Hana Maciuchová, Josef Somr i Radovan Lukavský, který místo charakterizoval slovy: „Jediný, kdo se ve Viole neujal, je snob.“
Teď tu sedím já. Je jiné tisíciletí, Viola má ve svých stěnách vepsanou historii a na pódiu se hraje literárně hudební pásmo inspirované britským spisovatelem Peterem Maylem.
Autor knih i režisérka Lída Engelová jen potvrzují mé přesvědčení, že jídlo je součástí kultury a radosti ze života, že kvalita je důležitější než kvantita a že i drobné každodenní prožitky mají nesmírnou váhu.
Představení jsem si užila, i když musím s humorem a ironií autorovi vlastními dodat, že se Peter Mayle občas choval jako gastronomický zrádce staré dobré Anglie a bezmezný obdivovatel „žabožroutů“.
Troufl si dokonce zpochybňovat posvátnou britskou klasiku fish and chips a obdivovat francouzské hranolky. Ty tenké, hubené, které mezi zuby kloužou skoro jako párátka. A ani tam nebalí smaženou tresku do novinového papíru. Ti nechutní Frantíci.
Ale vážně. Peter Mayle byl v Provence více než jen pozorný pozorovatel. Doháněl všechno, co jeho chuťové buňky v Anglii ani netušily, a objevoval chutě, o jejichž existenci do té doby snad ani nevěděl.
Skvělé pásmo citací milovníka jídla, vína a sýrů doprovázel klavír a zpěv. Díky přednesu, hudbě a písním jsem si prošla dějinami, krušnými i veselejšími, od gilotiny až po Brusel.
Jediné, co mě trochu zarazilo, bylo, že všichni tři herci četli texty z papíru. To mi trochu vadilo. Byla jsem tady například na představení Jan bude brzy sbírat lipový květ, kde hráli Jenovéfa Boková a David Matásek. Ten recitoval verše devadesát minut zpaměti, bez jediného škobrtnutí, a to se u rýmovaných veršů pozná okamžitě.
I tak to byl více než skvělý večer, a ještě tentýž večer jsem si objednala několik autorových knih, které mi v knihovně dosud chyběly.
Připravte si tapenádu.
Tato pochoutka provensálského původu je vyrobena z oliv, česneku, kaparů, olivového oleje a bylinek. Je tam vše, co nabízí slunný jih Francie.
Vznikla v Marseille v roce 1880 a vymyslel ji šéfkuchař Meynier v restauraci La Maison Dorée. Název pochází z klíčové ingredience kapary, která se provensálsky nazývá tapeno.
Ingredience:
200 gramů černých oliv bez pecek
1 lžíce scezených kapar
3 filety ančoviček
1 stroužek česneku
3 lžíce olivového oleje, použijte extra panenský
šťávu z půlky citronu
1 špetku černého pepře
Postup:
Oloupejte stroužky česneku a lehce je rozmáčkněte plochou stranou nože, aby uvolnily aroma. Ančovičky a kapary nechte okapat.
Do mixéru vložte všechny černé olivy bez pecek, kapary a filety ančoviček, stroužky česneku a citronovou šťávu.
Krátkými pulzy rozmixujte, směs nechte trochu hrubší, ne úplně hladkou.
Při pomalém mixování přilévejte po troškách olivový olej, dokud nevznikne kompaktní, lehce mazlavá pasta. Dochuťte černým pepřem. Sůl většinou není potřeba, ančovičky a kapary jsou dost slané.
Přendejte do misky, přelijte trochou olivového oleje a dejte alespoň 30 minut do lednice. Tím se chutě pěkně propojí.
Podávejte na francouzské lehce opečené bagetě.
Tip:
S potřebnými ingrediencemi si kupte čerstvou francouzskou bagetu, musí být křupavá. Nebojte se a kupte si láhev francouzského červeného vína, sedněte si na večerní prohřátou zahradu a vychutnávejte si život, stejně jako Peter Mayle. Jde to, věřte mi!
Zdroje:
Zdroje:
cs.wikipedia.org/wiki/Peter_Mayle
divadloviola.cz/
csfd.cz/film/178905-dobry-rocnik/prehled/
en.wikipedia.org/wiki/Tapenade
